Chudáci horníci půjdou do důchodu až v pětašedesáti, kdy už budou následkem své tvrdé práce v podzemí dávno spát pod zemí, jak jsme slyšeli od odborářů během úterní stávky.
Tak se podívejme na realitu. Zhruba 77 let měly naději na dožití ženy, které se narodily v roce 1998, kdy nastupovala k moci sociální demokracie. Ta dnes vehementně protestuje proti změnám důchodového věku, které ještě počátkem roku 2006 sama navrhovala.
Holčičky, které se narodily v roce 2006, kdy šla ČSSD od vesla, však mají naději na dožití o dva roky vyšší. Mužům zřejmě vláda ČSSD svědčila ještě více, protože dnes desetiletí chlapci mají naději, že dosáhnou průměrného věku 70 a půl roku, zatímco dvouletá miminka, která se teď učí čurat vstoje, mají před sebou život v průměru o tři roky delší.
Tvářit se, že se tohle neděje, že se délka pobírání starobní penze – nedojde-li k prodloužení důchodového věku – nebude dramaticky prodlužovat, je sice možné. Ten, kdo tak činí, se však nemůže divit, když bude považován za hlupáka ohrožujícího sociální stabilitu společnosti.
Na to, z čeho budou tito senioři žít, totiž neexistuje uspokojivá a současně realistická odpověď. Vladimír Špidla, nejpřesvědčenější socialista, jaký kdy chodil po břehu Vltavy, se s tímhle problémem chtěl vypořádat kulišácky. Důchodový věk měl jako pojem z penzijního systému zmizet. Každý měl pracovat tak dlouho, až mu tabulky poměřující příspěvek souhrnně odvedený do státního penzijního systému s průměrným věkem dožití ukážou výši penze, která odpovídá jeho potřebám. Pak může na základě vlastního rozhodnutí dát výpověď a koupit si důchodky.
Pak to experti z Bezděkovy komise hodili do stroje a zjistili, že by dvě třetiny obyvatel musely makat nejmíň do devadesáti. Míra solidarity v systému je totiž extrémně vysoká a přechod na zásluhovou penzi by pro podstatnou část občanů znamenal v okamžiku ukončení aktivní ekonomické činnosti ve věku kolem pětašedesáti pád do hluboké bídy.
Tito lidé by zkrátka museli dál pracovat, nebo žít z jiných finančních zdrojů. To Petr Nečas je zjevně soucitnější. Posunuje o trochu důchodový věk (nijak enormně ve srovnání se sousedy – Němci se chystají na prodloužení důchodového věku na 67 let). A nikoli nevýznamný příspěvek do systému státních penzí zaplatí lidé s vysokoškolským vzděláním, a tedy vyššími příjmy. Doba jejich studia se přestane počítat do doby trvání sociálního pojištění.
Boj za horníky je potom zcela falešný. Lidí, kteří dnes pracují pod zemí, se posouvání důchodového věku týká jen velmi omezeně. Pro práci v podzemí platí maximální expoziční doby. Až se začne důchodový věk prodlužovat ze současných 63 na 65 let, naprostá většina horníků bude mít expozici překročenou a nebude už dávno fárat. Pokud současné expoziční doby nedokážou zaručit, že horník odchází ze šachty zdravý, je nutno je zkrátit, a nikoli zkracovat důchodový věk. Stát se má starat, aby si lidé neničili zdraví, a ne je odškodňovat za to, že si ho při nepřiměřené námaze zničí.
Co je však na vládním postupu principiálně špatné, je to, že dílčí úpravy parametrů důchodového systému jsou vydávány za první fázi penzijní reformy. To, co Sněmovna schválila, nemá s reformou nic společného a problém stárnutí obyvatelstva neřeší. Jen umožňuje řešení odsunout ještě o pár let. Samozřejmě ke škodě mladých lidí, kteří by si měli na stáří velmi intenzivně spořit. Ti se mohou třást strachy, že až budou čekat na pošťáka s penzí, tak dorazí na mopedu bez peněz a řekne: "Peníze nenesu, mladý nejsou a starý nedělaj."
