Hned v úvodu autor konstatuje, že v této oblasti existuje cosi jako „kulturní válka“: mnozí homosexuálové bojují proti křesťanství, většina křesťanů zase odmítá homosexuály. Jelikož autor otevřeně deklaruje, že se hlásí k římsko-katolické církevní příslušnosti a současně ke gay komunitě, pokouší se spíše, jak napovídá už název knihy, o hledání cest k integraci. Zvláště díky své znalosti amerického prostředí, jehož náboženskou scénu popsal v knize Obrazy z kulturních dějin americké religiozity, totiž optimisticky tvrdí, že existují i společenské a intelektuální prostory, v nichž se homosexualita a křesťanství potkávají „v pozitivnější a konstruktivnější podobě“. Jednak podle něj „v části gay komunity sílí zájem o duchovní, ano i vysloveně křesťanská témata a hodnoty. Jednak v části církevních komunit sílí vůle akceptovat osoby s gay identitou“.
Průvodem vyvrcholil v Praze festival homosexuálů Prague Pride (18. srpna 2012)
Bratři v orientaci
O knizeMartin C. Putna Křesťanství a homosexualita. Pokusy o integraci Torst, Praha 2012, 168 stran, doporučená cena 199 korun.  Obálka knihy Martina C. Putny |
Putna v knize rekapituluje snahy interpretovat biblické texty tak, že neodsuzují ani homosexuální chování, ani homosexuální orientaci, a připomíná i díla historiků upozorňujících na to, že i v rámci středověké křesťanské Evropy se v některých dobách mohla rozvíjet homosexuální subkultura, nebo že se dokonce v určitých východokřesťanských oblastech prováděl obřad „vytvoření bratří“, při němž kněz žehnal dvěma mužům, kteří se sobě zaslíbili „duchovní láskou“. Neopomíná připomenout jména slavných osobností křesťanského světa, kteří se se svojí homosexuální orientací museli různými způsoby vyrovnávat. Třeba nedávno blahořečeného Johna H. Newmana, jenž si přál být pohřben v hrobě svého celoživotního přítele, průvodce a sekretáře, nebo Henriho J. M. Noumena (1932-1996), autora četných knih o křesťanské spiritualitě vycházejících i česky, který podle Putny „své vnitřní zranění proměnil ve schopnost porozumět zraněním jiných“.
Putna poutavě líčí i spirituální cesty těch homosexuálů, které duchovní hledání přivedlo spíše do blízko new age a novodobého šamanismu. Ti se chtějí inspirovat u domorodých a starých kultur, u nichž někdy osoby přesahující kategorie muž – žena byli vnímáni coby jedinci nadaní zvláštní mocí či nadáním, aby stejně jako propojují světy mužské a ženské, „spojovali také tělesné s duchovním a pozemské s nebeským“.
Nadprůměrní zpěváci
Putna ovšem nepíše jen o křesťanech en bloc, nýbrž pozorně rozlišuje v přístupech jednotlivých církví: zatímco některé protestantské oficiálně povolily uzavírání svateb homosexuálů, katolická církev, zvláště v dokumentech, na nichž se podílel současný papež Ratzinger, se staví ostře proti - i když na druhou stranu přiznává, že „dělicí čára“ jde mnohdy nikoliv mezi jednotlivými denominacemi, nýbrž mezi komunitami uvnitř těchto denominací.
Oslavy 85. narozenin papeže Benedikta XVI. ve Vatikánu. Svatý otec se potěšil pohledem na tanec bavorských dětí.
Velkou pozornost přitom autor věnuje jistému římskokatolickému kostelu v sanfranciské čtvrti Castro, což je oblast s nejvyšší koncentrací homosexuálů v celých Spojených státech. Kostel byl založen Iry dlouho před přistěhováním homosexuálů, a farníci byli napřed z nových sousedů vyděšení. Pak se však rozhodli pokusit se o jejich integraci. A ukázalo se prý, že nejenže je mezi členy místní gay komunity mnoho katolíků i jinak nábožensky cítících lidí, ale po několika letech se „gayové a místní irské stařenky spřátelili a vytvořili unikátní společenství“. Liturgie je přitom zcela běžná, homosexualita mnoha farníků není nijak zvlášť tematizována. Podle Putny „snad jen nadprůměrně kvalitní zpěv nadprůměrně vysokého počtu mužů v lavicích naznačuje, že cosi je zde ,jinak‘“ – snad můžeme dodat, že sám autor zpívá výborně, a to nejen při mších, ale někdy i během svých univerzitních přednášek. Putna však hned trpce dodává, že „pastorační strategie této farnosti odporuje oficiálním církevním předpisům, ty se míjejí s realitou americké náboženské a sociální zkušenosti“. Přičemž právě na postojích katolické hierarchie katolíkovi Putnovi přirozeně záleží nejvíce.
Účastníci pochodu homosexuálů Prague Pride, který prošel centrem metropole od sochy svatého Václava na Václavském náměstí až na Střelecký ostrov (18. srpna 2012)
Proti klausismu
V českém prostředí, které je vůči homosexuálům v porovnání s Polskem, Maďarskem či Slovenskem tolerantnější, a kde hlas církevních autorit nemá ve veřejnosti příliš velkou váhu, se může zdát, že kniha řeší problém, který u nás zajímá jen málokoho. To si uvědomuje i autor, který v závěru klade otázku, zda nejde „o import problematiky, která se české skutečnosti téměř netýká“. Putna si sám odpovídá, že nikoli, hlavně s odkazem na názory Václava Klause a jemu podobných, jak je vyjevují v souvislosti s Prague Pride, kterou Putna hájil – mimo jiné i proti Tomáši Halíkovi – a účastnil se jí. Autor nadto předvídá, že v příštích letech bude kulturní válka mezi křesťanstvím (přesněji řečeno: jeho fundamentalistickou podobou) a homosexualitou ovlivňovat české země „více, než tomu bylo dosud“.
Těžko říct, jak tomu bude doopravdy. Možná bude mít M. C. Putna ve svém proroctví bohužel pravdu, přičemž tato válka se jednou bude ze zpětného pohledu zdát stejně zbytečná jako kdysi tak zuřivé boje o Darwina, s nímž se i katolická církev nakonec celkem smířila…
