Generál SS u amerického rezidenta
Na jaře 1945 se americká, britská a francouzská vojska začala dobývat do bran samotné třetí říše, Rudá armáda útočila na Varšavu a Budapešť, v polovině Itálie nabíraly spojenecké divize sílu k dalšímu náporu. Šéf americké výzvědné služby OSS pro Evropu dvaapadesátiletý Allen Dulles přemýšlel v Bernu o tom, jak by konec války urychlil a životy lidí zachránil. Dulles přijel do Švýcarska na diplomatický pas na jméno George Wooda v listopadu 1942 přes Portugalsko, Španělsko a neobsazenou část Francie.
Zajímavou postavou v Itálii byl podnikatel baron Luigi Parilli, který tam před mnoha lety zastupoval některé americké obchodní zájmy. Jakmile to Dulles zjistil, pověřil svého spolupracovníka, bývalého německého profesora ekonomie a nyní amerického občana Gero von Schulze Gaevernitze, aby s Parillim navázal kontakt.
Když se začátkem roku 1945 sešli, hostitel se barona zeptal, jestli nemá styky s německým velením. Ital přisvědčil – zná se dobře s kapitánem SS Guido Zimmerem. A od tohoto mladíka vede cesta až k veliteli vojsk zbraní SS v Itálii generálu Karlu Wolffovi, který stál v hierarchii SS na druhém místě po Heinrichu Himmlerovi a patřil mezi Hitlerovi oblíbence. Ovšem tímto setkáním všechno skončilo.
Najednou se Dullesovi v neděli 25. února 1945 ozval šéf švýcarské zpravodajské služby NS 1 v Luzernu major Max Waibel: Dnes večer s vámi nutně potřebuji mluvit! Při večeři v malé restauraci na břehu Luzernského jezera svěřil Waibel Dullesovi a Gaevernitzovi úžasnou novinu. Baron Parilli a švýcarský profesor polského původu Max Husmann se přišli zeptat zdejších úřadů, jestli neznají kanál k jednání o kapitulaci německých vojsk v Itálii.
| Tento příběh v televizi neuvidíte. Je ukázkou z druhého svazku čtyřdílné knihy Československo ve zvláštních službách, který vydává nakladatelství Themis v březnu. Popisované události pomohla trochu více rozkrýt pátrací akce, která probíhala v letech 1999 a 2000 na stránkách iDnes. Díky ní se přihlásil synovec Václava Hradeckého. |
Americký rezident byl na rozpacích. Nakonec se rozhodl: Přiveďte ho do mého bytu v Curychu! Ale musí být sám!... I když mohou jeho rezidenci agenti gestapa a SD hlídat, nikoho z nich nenapadne hledat v neznámém návštěvníkovi druhého muže SS po Himmlerovi. Operace Sunrise čili Východ slunce, jak ji nazvala OSS, či Crossword čili Křižovatka, jak si o ní později korespondovali politici, začala.
Oba pánové spolu strávili asi hodinu. Wolff přesvědčil Wooda, že opravdu chce, aby válka skončila co nejdřív, protože jiné východisko nevidí. Přitom by rád zachránil pozůstatky po antické civilizaci před zničením v bojích. Proto chce podepsat separátní kapitulaci. Avšak velí pouze divizím zbraní SS, kdežto vojska wehrmachtu na Apeninském poloostrově podléhají generálu Heinrichu von Vietinghoffovi, který s tímto vyjednáváním nesouhlasí.
Dulles informoval o své schůzce Washington a spojeneckého vrchního velitele v jižní Itálii britského polního maršála Harolda Alexandra. Washington a Londýn souhlasily. Generál sir Terence Airey a generál Lyman Lemnitzer přiletěli 15. března inkognito do Švýcarska. Čtyři dny nato se tam znovu objevil Wolff. Oba spojenečtí generálové potvrdili německému kolegovi, že jejich vlády trvají na kapitulaci.
Překažené plány na bolševizaci
Americká a britská vláda uvědomily už 12. března Stalina: Bylo by žádoucí, kdybyste k těmto jednáním vyslal své důstojníky. Mezitím se o tom sovětský vůdce dověděl od své zpravodajské služby. Stalin odpověděl velmi rozzlobeně: Podle zprávy naší rozvědky probíhají tyhle rozhovory za zády Sovětského svazu, a proto se jich neúčastníme!
Zřejmě si jeho stratégové spočítali, že náhlé ukončení nepřátelství v Itálii by omezilo vliv komunistů v této zemi a současně by umožnilo angloamerickým divizím, aby rychle postoupily do Rakouska a Jugoslávie. Tím by uvažované bolševizaci unikly další země.
Mezi nejvyššími představiteli Spojenců se rozvinula bouřlivá korespondence. Stalin obvinil amerického prezidenta a britského premiéra z pletichaření. Franklina Roosevelta to tak pobouřilo, že mu 5. dubna ostře odpověděl: „Otevřeně řečeno, nemohu se zbavit pocitu trpké zášti vůči lidem, kteří Vás informovali, ať to byl kdokoliv, za to, že svým výkladem tak hrubě zkreslili smysl kroků, které jsem podnikl buď já sám, nebo moji spolehliví podřízení.“
| ČESKOSLOVENSKO VE ZVLÁŠTNÍCH SLUŽBÁCH |
|
Česká televize vysílá od ledna na ČT 2 seriál Československo ve zvláštních službách. iDNES připravil ve spolupráci s autorem seriálu Karlem Pacnerem speciální přílohu o tomto projektu. Druhý svazek stejnojmenné čtyřdílné knihy o československých výzvědných službách vychází v nakladatelství Themis v březnu. |
Číšník z jižních Čech
Rozhovory by měly probíhat opravdu utajeně a intenzivně. Jenže nikdo nevěděl, jakým způsobem by je měli obnovit. Gaevernitz se nabídl, že odjede do Wolffova štábu. Avšak Spojenci namítali: To je příliš riskantní! Co kdybychom tam poslali aspoň našeho radistu, který by byl s námi v každodenním styku?
Švýcarský rezident se obrátil na velitele základny OSS v Lyonu Henryho B. Hydea se žádostí o pomoc. Ve Francii a Itálii totiž cvičili Američané dobrovolníky ze zemí střední a východní Evropy jako radisty a parašutisty k případným akcím za liniemi fronty.
Hyde mu nabídl mladého Čecha Václava Hradeckého – právě absolvoval výcvik na zámku Chateau Gleisol nedaleko Lyonu, někdejším sídle maršála Petaina. Hradecký si vymyslel životopis, který mohl znít Američanům velmi hrdinně – jako vysokoškoláka ho Němci zatkli, odvezli do koncentráku, odkud uprchl. Ve skutečnosti byl číšníkem nejspíš ve Švýcarsku a při první příležitosti se přihlásil do čs. armády. Narodil se 8. dubna 1922 v Rohanově, který je dnes součástí Vacova na okrese Prachatice.
Pomocí výzvy i internetovém magazínu iDnes se podařilo v roce 2000 najít jediného jeho příbuzného – synovce Josefa Hradeckého. Ten potvrdil, že strýc byl opravdu číšník, stejně jako otec. Oba bratři se jako malí kluci naučili dobře německy, protože žili v pohraničí, kde se pašoval z Německa cukr, a oni přitom rodičům pomáhali.
„Strýc odešel někdy na začátku okupace do zahraničí jako číšník – možná do Švýcarska, možná do Francie,“ říkal Josef Hradecký. „S rodiči si psal. Někdy v letech 1942-43 ho začalo hledat gestapo. Otec prý tehdy jeho dopisy spálil v kamnech.“
Na podzim 1944 se Hradecký přihlásil k OSS a během zimy absolvoval kurz poblíž francouzského Lyonu. Wally, jak mu říkali Američané, byl malý, silnější, měl černé vlasy, málo mluvil, zato hodně kouřil.
Radistou na velitelství SS
„Po krátkém rozhovoru s Wallym jsem usoudil, že je to muž, kterého potřebujeme,“ napsal později Dulles v knize Operation Sunrise. „Vysvětlil jsem mu, co ho čeká, a nijak jsem se netajil tím, že podstoupí velké riziko. Řekl jsem mu, že ho na švýcarsko-italských hranicích předáme důstojníku zbraní SS. Vzhledem k tomu, co vytrpěl od příslušníků SS, potvrdil mi svým rozhodným postojem, že má velkou odvahu...
Řekl jsem mu, že má se svou vysílačkou pracovat v Miláně v místnosti, kde bude jeden důstojník SS, a jemu bude odevzdávat zprávy od nás a naopak. Přitom jsem mu neprozradil, o jakou operaci se jedná, ani jak důležitou roli v ní má hrát.“
Na švýcarsko-italskou hranici si 13. dubna pro Wallyho přišel kapitán Zimmer. Odvezl ho do Milána, do budovy protišpionážní služby zbraní SS na ulici Via Cimarosa. Ubytoval ho v malé místnosti v posledním patře budovy. Celý objekt střežili esesáci. Hned druhý den se Wally ohlásil rádiem Woodovi.
Avšak 16. dubna se operace Sunrise znovu zkomplikovala. Zprávu o schůzce v Curychu zachytil šéf Říšského hlavního bezpečnostního úřadu RSHA Ernst Kaltenbrunner, který ji donesl Himmlerovi a Hitlerovi. Vůdce si povolal Wolffa k rozhovoru.
Generál SS si uvědomil, že začíná jít o hlavu jeho i všech lidí, kteří o těchto stycích věděli. Proto nařídil: Pan Wood musí být o všem okamžitě informován! Není vyloučeno, že se nevrátím. Ovšem také Himmler a Kaltenbrunner se snažili domluvit se západními Spojenci. To věděl i Wolff. A proto jim nabídl dohodu: Vy nebudete očerňovat u vůdce mne a já naopak pomlčím o vás.
Wolff prý řekl Hitlerovi nabubřelou lež: „Jsem šťasten, můj vůdče, že vám mohu ohlásit, že se mi přes pana Dullese podařilo otevřít dveře k prezidentu Rooseveltovi, ministerskému předsedovi Churchillovi a polnímu maršálu Alexandrovi.“
A dál tvrdil: „Jednám v duchu vašich plánů, abychom měli připravenou cestu k případným rozhovorům se Západem. Do Berlína jsem nehlásil nic, abych vás nekompromitoval pro případ, že byste s něčím nesouhlasil. Pak můžete ohlásit, že s tím nemáte nic společného.“ Nemocný a opotřebovaný vůdce tuhle pohádku spolkl.
V sobotu 21. dubna osvobodila americká vojska Bolognu. Ráno našel Dulles v kanceláři rozkaz: Okamžitě přerušte jednání s Němci!
Přece nemohu poslat Wallymu depeši, aby esesákům řekl, že rozhovory končí, a on sám se vrátil do Švýcarska. Musíme ho odtamtud nějakým trikem dostat zpátky! A nadiktoval příkaz pro Wallyho, aby přijel na hranice ke konzultacím, protože jeho stanici dobře neslyší.
Americký radista v uniformě důstojníka SS
Ráno 23. dubna se situace opět změnila. Až do té chvíle měl generál Vietinghoff proti kapitulaci výhrady. Avšak jeho esesácký protějšek ho donutil, aby s jednáním o ní souhlasil. Vzápětí Švýcaři oznámili Dullesovi, že na hranice dorazil baron Parilli, který vzkazuje, že na cestě k panu Woodovi je generál Wolff, doprovázený podplukovníkem Viktorem von Schweinitzem s plnou mocí i od Vietinghoffa, aby podepsali kapitulaci. Všechna německá vojska v Itálii se chtějí vzdát! Dulles oznámil telegraficky do Washingtonu, co se děje. Dobrá, souhlasila centrála, ale ať s Němci vyjednávají švýcarští důstojníci.
Ve čtvrtek 26. dubna oznámil Roosevelt stroze Stalinovi, že dal pokyn k přijetí německé kapitulace v Itálii. „V Itálii jsme prolili mnoho vlastní krve a zajetí německých armád jižně od Alp je kořistí, která je Britům, s nimiž v tomto případě Spojené státy sdílely náklady a nebezpečí, drahá.“ Bylo by vhodné, aby se těchto jednání účastnili i vaši zmocněnci.
Druhý den se o této změně názoru dověděl Dulles. Ovšem kapitulaci podepíšeme v Casertě u Neapole, tedy na osvobozeném území. Wolff neměl námitek, jenom požadoval návrat amerického radisty na své velitelství. V sobotu 28. dubna tedy odjel Wally autem přes Rakousko do Bolzana. Na rakouských hranicích čekal Zimmer s důstojnickou uniformou zbraní SS: Musíte si ji obléknout! Jako civilista byste byl mezi německými vojáky příliš nápadný.
V paláci vévody z Pistoie dostal radista pokoj ve třetím poschodí. A v neděli se ohlásil vysílačkou švýcarské centrále. O nedělním poledni 29. dubna mohl radista poslat potěšitelnou zprávu. Nadiktoval mu ji sám Wolff: Jménem vrchního velitele jihozápadní oblasti potvrzuji souhlas s písemně i ústně oznámenými podmínkami příměří.
A tak ještě ten den ve 14 hodin mohli zplnomocnění zástupci všech bojujících stran podepsat německou kapitulaci v Itálii. Milion Němců odložil zbraně. Americký radista českého původu v esesácké uniformě zůstal na Wolffově velitelství ještě několik dnů. Musel zařizovat odchod poražených armád do prostorů, které určili vítězové. Teprve potom ho tam vyzvedli američtí důstojníci.
Allen Dulles hrdinství Václava Hradeckého vysoce ocenil. Generál Lyman L. Lemnitzer, který vedl Američany při jednání v Casertě, nabídl mladému radistovi vstup do armády, což by mu umožnilo rychle získat americké občanství. „Nabídku generála Lemnitzera odmítl a vrátil se domů,“ napsal Dulles. „Od té doby jsem o něm nic určitého neslyšel.“
Útěk před smrtí?
Krátce nato se Václav Hradecký vrátil do Prahy. Bydlel u svého bratra v Havlíčkově ulici číslo 60 v Praze XII. „Otec měl podezření, že jeho bratr dělal špionáž,“ vzpomínal Josef Hradecký. „Ale přesně to nevěděl. Dokonce si myslel, že pracuje pro obě strany – Američany a Rusy. Ovšem strýc svým rodičům tvrdil, že tady nemůže zůstat kvůli politické situaci a musí odejít. A když se prý nebude tři roky ozývat, tak ať ho nehledají, protože je mrtvý.“
Přesto se chtěl aspoň na čas v Praze usadit. Dostal byt v Klimentské ulici číslo 12 a požádal Sociální komisi Národního výboru o přidělení jedné postele s matracemi, celého příslušenství pro pokoj, kuchyň, koupelnu a předsíň. Také hledal zaměstnání. „Matka o něm říkala, že je šíleně hodný člověk,“ vzpomněl si Josef Hradecký. „Byl však do světa. Také na děvčata. Ale v Praze žádnou lásku neměl.“
V archivu Státní bezpečnosti je o jeho poválečném pobytu řada drobných zmínek. Dost prý cestoval po republice. Údajně měl zjišťovat stav československého a sovětského atomového výzkumu. V dokumentech se o něm hovoří jako o kapitánu OSS – to je zřejmě nadsázka. Kupodivu, StB o něm samostatný spis nevedla.
„V Rohanově, kde žila babička, jsem našel dopisy, které Vašek psal odtud do Švýcarska,“ vyprávěl mi v roce 2000 synovec. „Žádal o zaměstnání. Chtěl dělat číšníka nebo vedoucího menšího hotelu. Připomínal, že zná jazyky a umí lyžovat.“
Podle Josefa Hradeckého odešel strýc na Západ až někdy v roce 1947.
Na setkání účastníků operace Sunrise z řad Američanů, Britů, Italů a Švýcarů, které se konalo v italské Asconě deset let po skončení druhé světové války, Hradecký nepřijel. Avšak ani později se po něm žádné stopy nenašly. Dokonce vysloužilý všemocný ředitel CIA Allen Dulles v roce 1966, kdy psal knihu Operation Sunrise, o Wallym nevěděl.
„Ještě nějakou dobu po roce 1948 přicházely od strýce dopisy,“ vzpomínal Josef Hradecký. „Potom se přestal ozývat. Rodiče pořád věřili, že se Vašek vrátí. Ale někdy v roce 1956 k nám přijela bohatá tetička z Kanady, její jméno si už nepamatuji. A ta prý kdesi četla, že nějakého Václava Hradeckého zlikvidovali na Novém Zélandu.“
Bohužel pátrání novozélandských krajanů, které tam po tomto muži zorganizoval v letech 1999 a 2000 vydavatel krajanského časopisu Střípky Gustav Knotek, bylo marné. Pak se vynořila zmínka, že možná odcestoval do Jižní Ameriky. Stopy po českém hrdinovi, který nemálo přispěl k rychlému ukončení válečného krveprolití v Itálii a tím zhatil plány Kremlu na ovládnutí jihu Evropy, zmizely.
Možná, že ho kdesi na druhém konci světa agenti sovětské tajné služby z pomsty popravili. Anebo jsou všechny tyhle nejasné zmínky jenom legendou, která má zakrýt, že mu CIA dala novou identitu a on se beze strachu pod jiným jménem kdesi v klidu usadil. A svým potomkům, pokud nějaké měl, raději Little Wally o událostech z konce války nikdy nevyprávěl a dnes, kdy už mu nic nehrozí, nemusí být naživu – i to je možné vysvětlení.
