Špidlův asketický styl veřejného života zaimponoval nejednomu voliči. A obráceně - proč statisíce lidí nešly volit? Jsme plebejský národ a jako takové nás dráždí, pokud politiky, sotva se vylíhnou, ovládnou hraběcí manýry.
Jen namátkou ty, které nejvíc provokují: jízda se zapnutým majáčkem, který klestí cestu na stranický mítink. Ohromná poslanecká imunita chránící napité řidiče (za heroickou řeč se v Česku už nežalářuje, nikdo se jí ani nedopouští). Tuzemská auta si ani nejvášnivější obránci národa nekoupí, neb nevyhovují jejich ergonometrickým rozměrům.
Nemylme se, nejsou vyhrazeny jen konzervativním politikům, u nichž si tisícikorunový doutník a mercedes nějak umíme představit. Lákadlům moci podlehli i lidoví bardi z ČSSD. V ochotě politika svézt si záda tři sta metrů ze sněmovny do Senátu v bavoráku s ochrankou nehraje partajní ideologie žádnou roli.
Ve Slovinsku za socialistické Jugoslávie bylo možné spatřit ministra, kterak jede do práce tramvají. Jugoslávci ze Sarajeva, metropole chudé Bosny, to komentovali následovně: čím je kraj hladovější, tím je vladař vzdálenější. Aby se nepotkal s lidem.
Nikdo rozumný nechce, aby ministři a poslanci jezdili jen metrem, brali průměrný plat a zbavili se ochranky (byť jediný zdařilý atentát na českého politika byl spáchán léta Páně 1923). Jde jen o míru oné vzdálenosti mezi člověkem a politikem.
Voliči jsou různí. Jsou mezi nimi i lidé apriori zatvrzelí, kterým nikdo nevymluví, že ti všichni nahoře jsou zloději a politika je svinstvo. I kdyby jim vládla Matka Tereza kombinovaná s Gándhím, budou naštvaní. Dvaačtyřicet procent nevoličů však se s nimi do jednoho pytle nevejde. Začít nové vládnutí třeba zrušením imunity by byl od Špidly pěkný tah na jejich branku.
