Bezvýznamnost podepsaných dokumentů vyvolávala rozpačité úsměvy a z rozhovorů o surovinách nevyplynulo téměř nic konkrétního.
To však platí o většině státnických návštěv – v bezpočtu poloprázdných vět o "nové etapě" a "významných meznících" je třeba pátrat po slovech, která opravdu něco znamenají a mění. Šlo to i v případě této cesty, nebyla zcela bez významu.
V zápiscích historiků a politologů z ní především zůstane Putinova věta, že i dnešní Rusko má určitou morální odpovědnost za sovětskou okupaci Československa, která byla dle něj "tragickou událostí". Co zní komukoliv ve střední Evropě logicky až banálně, působí z úst šéfa Kremlu přeci jen jinak.
Stále nemálo lidí v Rusku totiž věří, že sovětské tanky tehdy Prahu zachraňovaly, a bavit se o srpnových dnech se stále jaksi nenosí. Ta Putinova věta, kterou lze v jistém smyslu považovat za nepřímou omluvu, si tedy zapamatování zaslouží. I když není možné zapomínat, že to byla věta neplánovaná a vlastně náhodná – padla v odpovědi na otázku na tiskové konferenci.
Putin se tedy do Prahy rozhodně nepřijel omlouvat. Samozřejmě, jedna cesta nedokáže zlepšit vztahy Čechů a Rusů. Nadále nejsou ani zvlášť dobré, ani zvlášť špatné. Přesto se něco Putinovým výletem změnilo – pokud byste po ty dva dny naslouchali proslovům státníků i diplomatů, začala by vás mírně bolet hlava z jednoho slova, které padalo neustále a s nebývalou intenzitou. To slovo je pragmatismus.
V překladu znamená: nemusíme se nutně mít příliš rádi, ale to by nám nemělo bránit ve víceméně normální komunikaci, důležité je, že jsme schopni se dohodnout tam, kde se dohodnout lze.
Toto mytické slovo již dokázalo dramaticky zlepšit atmosféru mezi Moskvou a Washingtonem – George Bush a Vladimir Putin si dobře rozumějí i díky tomu, že nepředstírají trvalé a skvělé přátelství. Pouze opakují, že je mnoho věcí, o nichž má cenu jednat věcně a bez emocí. Není pochyb, že právě to je ta nejlepší cesta i pro Prahu a Moskvu.
