Jaderná munice byla ukryta ve třech speciálních skladech – bunkrech v Míšově-Borovnu, Ralsku a v Bělé pod Bezdězem. A třebaže byl jejich "jaderný obsah" určen pro československé taktické a operační rakety, bombardovací letectvo či dělostřelectvo, klíče od nich držely přece jen sovětské strážní jednotky.
O tom, zda jsou sklady prázdné či plné, se mohlo velení československé armády jen dohadovat. Moskva si své jaderné tajemství držela pečlivě pod pokličkou a nepovažovala za nutné požádat svého československého "vazala" o dovolení, zda na jeho území může mít jaderné zbraně.
"Jaderná munice určená pro československou armádu tu byla. O tom jsem přesvědčen," říká až nyní s odstupem dvaceti let bývalý velitel Západního vojenského okruhu Mojmír Zachariáš.
Generál vychází z pečlivě vypracovaných scénářů, jimiž se musela československá armáda na příkaz Moskvy řídit. Speciální přepravní brigáda podle něj například procvičovala několikrát do roka přebírání jaderné munice od Sovětů, její odvoz i distribuci vybraným československým jednotkám.
"Tahle operace byla naplánována téměř do minuty a postrádala by jakýkoliv smysl, pokud by ty sklady byly prázdné a jaderná munice se do nich navážela z jiné země – třeba ze Sovětského svazu," argumentuje Zachariáš.
A dodává, že při těchto přísně utajovaných manévrech nahrazovaly ostrou jadernou munici její věrné makety, které se od originálů kromě "vnitřností" v ničem neodlišovaly. V konečné fázi manévrů se připojovaly dokonce k raketám nebo se podvěšovaly pod křídla bombardérů.
Mojmír Zachariáš přiznává, že sovětskou jadernou munici na území Československa nikdy na vlastní oči neviděl. Avšak k tvrzení, že tu opravdu byla, jej vede i další fakt. Sovětský svaz umístil v osmdesátých letech ve svých východních satelitech – tedy i v Československu – nosiče jaderných hlavic rakety SS 20. I tento krok by postrádal smysl, pokud by nebyla k okamžité dispozici atomová munice.
Ukážou tušené informace ruské archivy?
Argumenty Mojmíra Zachariáše zapadají přesně do výsledků mnohaletého bádání v armádních archivech, které podnikl historik Petr Luňák. Jeho pátrání vyústilo ve vydání ojedinělé publikace "Plánování nemyslitelného".
Jeden z bývalých československých generálů se Luňákovi dokonce přiznal, že jaderné hlavice v opevněných tajných skladech na českém území viděl. "Musel jsem mu ale dát slovo, že nezveřejním jeho jméno," říká Luňák.
Definitivní odpověď na otázku, jak to bylo s jadernými zbraněmi na území Československa, dají podle historika až ruské archivy, pokud se je Moskva rozhodne někdy vůbec otevřít. Luňák však už tuší, co budou obsahovat.
"Všechny operační plány československé armády, které se podřizovaly sovětské strategii, počítaly při konfliktu s okamžitým nasazením jaderných zbraní," připomíná Luňák.
Odpověď na otázku, zda byly ve třech českých skladech pro jadernou munici zbraně hromadného ničení, mohou však stále dát někteří bývalí čeští generálové. Například náčelníci raketového vojska a dělostřelectva z přelomu osmdesátých a devadesátých let.
