Dvacet let o dnech zkázy s nikým kromě blízkých nemluvil. Jen s vyšetřovateli, kteří ho tehdy jako vysoce postaveného zaměstnance vyslýchali. Několik jeho kolegů skončilo ve vězení za zanedbání bezpečnostních předpisů.
SSSR odmítal připustit, že by za vše mohla konstrukční vada. Opakoval: Bylo to jen vinou selhání obsluhy. S tím Škurko kategoricky nesouhlasí. "Reaktor byl špatně zkonstruovaný, proto se to stalo. Postavili nebezpečné monstrum, chtěli po nás, abychom řídili auto, kterému špatně fungovaly brzdy," říká.
Dodnes panují vášnivé spory o to, proč se to stalo. Málokdo pochybuje, že "lidský faktor" sehrál svou roli, hlavním viníkem však byla chybná konstrukce celého systému.
Mnoha lidem nedocházelo, co se stalo
Pamatuje si každou minutu těch dní, volali mu hned po explozi, na místo dorazil dvě hodiny po ní. "Byly to poslední dny Pompejí, začátek apokalypsy," vzpomíná. "Všude byl dým, vrstvy popela, z roztrhaných trubek stříkala voda, elektrárnou bloudily zmatené postavy s baterkami, hrůza," popisuje Škurko dvacet let staré zážitky.
"Mnoha lidem nedocházelo, co se stalo. Mně bylo vše jasné ihned – viděl jsem kusy tyčí, těch, které měly být v reaktoru. Uviděl jsem, že chybí střecha reaktoru, věděl jsem, že čelíme zkáze," dodává.
První na místo dorazili hasiči – dostali obrovské dávky radioaktivity, většina z nich zemřela. "Já jsem ztratil osm podřízených. A kamarád Valerij tam je někde dodnes, nikdy ho nenašli, zasypal ho první výbuch," vypráví.
Mluví potichu, rozvážně, občas trpí bolestmi hlavy, má potíže s krevním oběhem. Mává však nad tím rukou. "Ve srovnání s dobou po havárii to už nestojí ani za řeč, to už se dá vydržet."
Nečekaně se hlasitě zasměje a s černým humorem člověka dvacet let blízkého neviditelné smrti se optá: "Víte, že radiace podporuje dobré myšlení?"
Čekám, kdy mě smrt dožene
U reaktoru byl nepřetržitě více než den, pomáhal při evakuaci, a dnes smutně opakuje, že nikdo nebyl připraven, evakuace proběhla pozdě. Oblékl si sice speciální oděv, ochránit ho však nedokázal. "Snažil jsem se být co nejvíce uvnitř, nechodit moc ven. I tak jsem dostal 150 rentgenů, to už se nemoci z ozáření utéci nedá."
Odvezli ho přímo do nemocnice v Moskvě, mezi těmi, kteří dostali největší dávky. Osm z jeho kolegů zemřelo. Třesoucími se prsty ukazuje fotografie jejich náhrobků. On přežil, dodnes pracuje jako dispečer atomových elektráren.
Přežil, ale – jak říká – stále čeká, kdy ho smrt dožene. Do Černobylu ani do svého bytu poblíž reaktoru se už nikdy nevrátil. "Nemám sílu ani chuť tam jezdit. Je to už všechno pryč," říká. Pak se na chvíli zamyslí a nepřítomně hledí ven z okna. Není pochyb, že to vše pro něj ani zdaleka pryč není.
