Takže suma sumárum můžeme si poděkovat panu Reganovi a hlavně soudruhovi Gorbačovi za to, že u nás došlo k bezbolestnému předání moci od KSČ k OF, bez zásahu zvenčí. Pár dní před 17.listopadem 1989 totiž drtivá většina občanů tehdy o budoucím prezidentovi Havlovi nevěděla a neznala jej, zatímco v sousedním Polsku Lech Walensa byl pojem. O tom všem svědčí fakt, že pana Havla zastihla studentská demonstrace, brutálně napadená Veřejnou bezpečností na Národní třídě, v chaloupce na Hrádečku. Disidenti nebyli připraveni na rychlé převzetí státní moci od KSČ, a proto velmi důležitou roli hrál v této fázi Marián Čalfa. V jeho osobě byl nalezen kompromisní člověk-politik, který ač komunista, nebyl komunistickou ideologii a vedením KSČ zkompromitován do té míry, že by byl pro OF nepřijatelný. Mnozí spoluobčané podpořili OF proto, že chtěli změnu v politice vedení státu k otevřenosti a demokracii poměrů a ne pro osobnosti, které do čela OF přišli. Znamená to, že pan Klaus má do jisté míry pravdu. Pravdou je, že mnozí občané OF podporovali proto, že očekávali nové Dubčekovské Pražské jaro. Bohužel uplynulých 14 let ukázalo, že šlo pouze o výměnu kabátu socialistického za kapitalistický, přechod z Varšavské smlouvy do NATO, přechod z RVHP do EU. Dost velká většina občanů chtěla především zachování sociálních a životních jistot a přitom možnost svobodně rozhodovat o svém osudu, nežít ve strachu před STB a VB a zároveň z možného atomového střetu mezi USA a SSSR, tedy z možné třetí světové války, možnost neomezeně cestovat po světě a mít v kapse tvrdou měnu, být šťastným člověkem, pro kterého by byla dostupná všechna moderní lékařská péče, jež do té doby byla pouze pro vyvolené. Situace se změnila. Sociální a životní jistoty jsou nejisté, rozhodovat o své budoucnosti lze pouze do výše svého příjmu, strach z policie nepominul, navíc i z organizovaného zločinu, strach z války s teroristy vystřídal strach z třetí světové války, cestovat sice můžeme, ale pokud je za co s jakoukoliv tvrdou měnou, lékařství ač ve finančním kolapsu lze považovat za modernější a přístupnější většině občanů, avšak s rizikem velkých výdajů zaň.
Závěrem lze dodat, že vše zlé je pro něco dobré a naopak vše dobré je pro něco zlé. A v tomto je ta filozofická pravda. Odhlédneme-li od čistě politických proudů, komunismu a antikomunismu, pak lze s přesvědčivou jistotou dodat, že každá mince má rub a líc. A pokud se někdo najde, kdo bude schopen pro svět vytvářet pouze lesk a zasadí se o zmizení bídy ze života lidstva, pak teprve bude na světě pro lidi ráj. Bohužel tato myšlenka je až utopická, a proto nezbývá než doufat, že svět lidí budou řídit pouze osvícení politikové, což dosud nelze díky válečným konfliktům o nich říci.
