Souboj o vedení britské Labouristické strany obvykle nebývá událostí, která by otřásala světem. Nedávná bitva mezi dvěma bratry – Davidem a Edem Milibandovými – však nejen poskytla materiál pro strhující rodinné drama; současně ilustrovala i některé zvláštnosti demokratických kultur, které často zůstávají bez povšimnutí – a také podivný vztah mezi osobním a politickým, jenž je nedílnou součástí hierarchie demokratického protokolu.
Politika nebo přinejmenším výkon moci byly tradičně rodinnou záležitostí. Králové obvykle toužili po mužských dědicích, poněvadž moc se předávala po mužské rodové linii a distribuovala se prostřednictvím kmenových příbuzenství.
Jindřich VIII.
O autorceEva Wydra Hoffmanová Absolvovala střední školu školu a pak studovala Rice University v Texasu (anglickou literaturu), Yale School of Music a Harvard University, na niž získala titul Ph.D. v oboru literatura. V 2008 jí byl udělen čestný doktorát University of Warwick. Nyní žije ve Velké Británii. Knihy: |
Ať už šlo o absolutní loajalitu nebo vražednou rivalitu, tradiční politika byla jen zřídkakdy odtržená od osobních vášní. V moderních západních společnostech tomu tak není – osobní vášně mají být přinejmenším teoreticky zcela oddělené od neosobního zastupování zájmových skupin.
Demokracie ve svých řeckých kořenech započala vytvořením veřejné sféry odlišné od rodiny a jejích náruživých emocí. Moderní demokracie – zejména ty, které fungují podle anglosaského modelu – však zacházejí ještě dále, když se snaží oddělit nejen soukromé od veřejného, ale i osobu od politika.
Tato oddělenost je v jistém smyslu vepsána i do demokratického spektáklu. Po předvolebních debatách ve Spojených státech nebo ve Velké Británii si oponenti, kteří se během diskuse možná vzájemně obviňovali z nejneodpustitelnějších hříchů, energicky potřesou rukama a vymění si srdečné a povzbudivé úsměvy.
Bez ohledu na to, jak hodně se Baracku Obamovi mohly příčit názory George W. Bushe, odstupující prezident ho musel zasvětit do státních tajemství, což učinil na utajené – a bezpochyby srdečné – schůzce. V parlamentních diskusích mohou být líté ideologické bitvy na pořadu dne, avšak útoky ad hominem jsou zapovězené.
Setkání prezidentů se odehrálo poprvé po 28 letech
To je nepochybně ku prospěchu věci a zároveň je to nezbytné pro vedení spořádaného demokratického života; těm, kdo na to nejsou zvyklí, však schopnost kombinovat nepřátelství se srdečností může připadat kontraintuitivní. Je dokonce možné, že přechod z vášnivé politiky na politiku neosobní je jedním z nejobtížnějších úkolů, před nimiž demokracie všude na světě stojí.
Ve východní Evropě před rokem 1989 se například ideologická stanoviska politiků pokládala za neoddělitelná od jejich morálního či lidského já. Ti, kdo stáli na nesprávné straně politického dělení, se neprovinili pouze mylnými názory; byli považováni za bytostně špatné, a proto bylo nutné je odsuzovat a nenávidět.
Představa, že se k politickým nepřátelům lze chovat žoviálně a možná si s nimi i zajít po pracovní době na skleničku – případně s nimi vstoupit do koaliční vlády –, se může jevit nejen jako nepřirozená, ale za určitých okolností i jako trochu neslušná. V některých mladých demokraciích nebo nestálejších kulturách se potlačení osobního pocitu ne vždy daří.
Jen v loňském roce jsme mohli být svědky pěstních soubojů v různých parlamentech od Iráku přes Tchaj-wan až po Turecko nebo v nejokázalejším případě Ukrajinu. Nám takové chování připadá nemístné či dokonce necivilizované, avšak účastníci šarvátek je pravděpodobně chápali jako přirozené přetečení svých spravedlivých emocí.
Rvačka poslanců ukrajinského parlamentu. (27. dubna 2010)
Je zřejmé, že parlamentní potyčky nejsou žádoucím modem operandi. Jak daleko však lze oddělenost osoby od politika dovést – a do jaké míry bychom v ni skutečně měli vkládat důvěru?
Souboj bratrů Milibandových byl extrémním příkladem toho, co bychom mohli nazvat kontranepotismem – snahou abstrahovat politika od všech jeho soukromých vazeb. Když oba bratři seděli společně na stupínku a navzájem zpochybňovali své názory, snažili se udržovat dvojí mýtus: totiž že je na jedné straně k sobě neváže žádné zvláštní pouto a že na druhé straně jejich někdy vášnivé neshody nezanechají na jejich bratrské lásce žádné kaňky.
Tuto hru s nimi chvíli zdvořile hráli všichni, avšak ošemetné "dvojí myšlení" se obnažilo ve chvíli, kdy Ed díky svému vystoupení na poslední chvíli o vlas zvítězil. Náhle se zdálo, že to není spravedlivé. Ve sdělovacích prostředcích se to začalo hemžit příměry s Jákobovou krádeží Ezauova prvorozenství a s nejrůznějšími Shakespearovými tragédiemi. Rozhodnutí Davida Milibanda stáhnout se ze špičkové politiky zřetelně ukázalo, že se tu odehrála symbolická poprava – a člověk si klade otázku, zda Eda Milibanda nebude stejně jako Macbetha pronásledovat a tím i brzdit psychologické násilí, jehož se dopustil.
Bratři Ed (vlevo) a David Milibandové.
Při posuzování kandidátů na vysoký úřad jsme vybízeni, abychom se vystříhali "osobnostní politiky" a nebrali v potaz takové aspekty totožnosti politika, jako jsou jeho duchovní život, soukromé chování (pokud se nedopouští zjevných prohřešků), vzhled nebo vkus. V praxi však jen málokdo z nás dokáže své osobní pocity odsunout stranou – a možná by to ani nebylo žádoucí.
Nechceme sice, aby politiky hnaly kupředu vlastní zájmy, ale měli bychom uznat, že i oni mají svá já, která utváří řada různých faktorů – a vášní. Nechceme-li jinými slovy redukovat naši vizi politiky na pouhý politický proces, musíme mít na paměti – i kdyby jen v zájmu úplnějšího a realističtějšího úsudku –, že politici jsou také lidé.
Nový šéf britské opoziční Labouristické strany Ed Miliband (vpravo) a jeho bratr David.
Copyright: Project Syndicate, 2010, z angličtiny přeložil Jiří Kobělka; titulek a mezititulky jsou redakční.
