Teď to má. Obtížný hmyz ho sleduje, fotografuje, měří – a dává to do novin. Takto si svobodu slova nelze představovat – zejména proto, že zde je svoboda slova v rozporu s Paroubkovou svobodou rychlosti.
Státník frčící krajinou je pro společnost důležitější než nějaký novinářský šmoula. Paroubek poslal do redakce MFD zprávu SMS: Nemají důkazy, zažalujeme je. Vtip? Omyl?
Členové jeho družiny se mezitím sami přiznali. Jeden lže, druhý ne, tak se politika dělat nedá. Paroubek dělá odjakživa politiku silovou, drtí svět pěstí, bohužel má na rukou všelijaké okovy zákonů, ohledů, zábran – tu a tam na ně musí brát ohled.
Když normální auto s politikem porušuje dopravní předpisy, demokratický politik to hodí na řidiče. Ten je za to placen, řídí, je odpovědný – demokratický politik spal, četl, přemýšlel, piloval koncepce, cestu nesledoval. Tak to chodí u demokratů. Panský kočí je placen i za to, že takové lapálie bere na sebe.
U Paroubků má problém jiný rozměr. Z jedné strany Paroubek vyhrožuje soudy, zapírá, v hněvu si plete adresáty SMS zpráv, sní o náhlých porotních soudech na ty šmoky, včetně možná i autora tohoto posměšného pamfletu o jeho rychlosti. A říká: Nic nebylo, všichni lžete.
Na straně druhé jeho pravdomluvná kamarila se zupáckým tónem: A co má bejt! Šli jste nám po krku, tak jsme ujeli dvoustovkou. Je to kombinace nadutého zapírání s otevřenou nadutostí. Nic jsme neprovedli, vy darebáci, a pokud ano, nic se, vy darebáci, nestalo.
V podstatě jsou to hranice paroubkovské rychlé silové politiky. Expremiér má velké štěstí, že mu poměry nedovolují tu politiku plně rozvinout.
Bariéry demokracie ji drží v hranici směšnosti, trapnosti, v bezpečí před hranicí totalitářské zvůle drsného funkcionáře, kam by Paroubka jeho násilnické a hrubé pojetí politiky mohlo snadno postrčit.
Demokratické pořádky i ve své slabší podobě, jak je zatím známe u nás doma, působí blahodárně i na postavy, které o to vůbec nestojí. Nelze však přehlédnout, že chováním na silnici představuje Paroubkova parta český průměr – riskantní jízda, pohrdání dopravními značkami i pravidly.
Frajerství, agrese za volantem je česká norma. V jistém smyslu populistický politik je vždy v čele lidových nálad – Paroubek musí jet, jak jede, jinak si jeho lid řekne, co je to za bábovku, za nekňubu, že jede devadesát, že nekašle na předpisy? A nekňubu lid nevolí.
Riskantní a nezákonná jízda Paroubkova svatebního vozu je v naprostém souladu s jeho politikou. Rychlost, hrubost, síla, frajerství, vychloubání a zapírání a tvrdý tah na cíl – byl jsem tam o hodinu dřív než obyčejný lidi – má stejnou cenu jako Paroubkovo vychloubání – kdo má takové příjmy jako já, pánové? Kdo jede rychleji?
Na konci takové silové jízdy bývá často havárie – nikdo ji Paroubkovi nepřeje, protože je to též člověk – ale smutné české statistiky jsou neúprosné.
Zvyk, že auto je nebezpečí, že auto není terén prestiže a vynucování práva či výsad, nýbrž riskantní dopravní prostředek, a že život má větší cenu než ušetřená půlhodinka – to je zvyk, který Paroubek zakořeněn v mozku nemá. Vpředu je síla, hrubost, frajerství – vlastnosti politických prvorozenců. A politický prvorozenec je jako první zuby, musí ven.
Státník frčící krajinou je pro společnost důležitější než nějaký novinářský šmoula. Paroubek poslal do redakce MFD zprávu SMS: Nemají důkazy, zažalujeme je. Vtip? Omyl?
Členové jeho družiny se mezitím sami přiznali. Jeden lže, druhý ne, tak se politika dělat nedá. Paroubek dělá odjakživa politiku silovou, drtí svět pěstí, bohužel má na rukou všelijaké okovy zákonů, ohledů, zábran – tu a tam na ně musí brát ohled.
Když normální auto s politikem porušuje dopravní předpisy, demokratický politik to hodí na řidiče. Ten je za to placen, řídí, je odpovědný – demokratický politik spal, četl, přemýšlel, piloval koncepce, cestu nesledoval. Tak to chodí u demokratů. Panský kočí je placen i za to, že takové lapálie bere na sebe.
U Paroubků má problém jiný rozměr. Z jedné strany Paroubek vyhrožuje soudy, zapírá, v hněvu si plete adresáty SMS zpráv, sní o náhlých porotních soudech na ty šmoky, včetně možná i autora tohoto posměšného pamfletu o jeho rychlosti. A říká: Nic nebylo, všichni lžete.
Na straně druhé jeho pravdomluvná kamarila se zupáckým tónem: A co má bejt! Šli jste nám po krku, tak jsme ujeli dvoustovkou. Je to kombinace nadutého zapírání s otevřenou nadutostí. Nic jsme neprovedli, vy darebáci, a pokud ano, nic se, vy darebáci, nestalo.
V podstatě jsou to hranice paroubkovské rychlé silové politiky. Expremiér má velké štěstí, že mu poměry nedovolují tu politiku plně rozvinout.
Bariéry demokracie ji drží v hranici směšnosti, trapnosti, v bezpečí před hranicí totalitářské zvůle drsného funkcionáře, kam by Paroubka jeho násilnické a hrubé pojetí politiky mohlo snadno postrčit.
Demokratické pořádky i ve své slabší podobě, jak je zatím známe u nás doma, působí blahodárně i na postavy, které o to vůbec nestojí. Nelze však přehlédnout, že chováním na silnici představuje Paroubkova parta český průměr – riskantní jízda, pohrdání dopravními značkami i pravidly.
Frajerství, agrese za volantem je česká norma. V jistém smyslu populistický politik je vždy v čele lidových nálad – Paroubek musí jet, jak jede, jinak si jeho lid řekne, co je to za bábovku, za nekňubu, že jede devadesát, že nekašle na předpisy? A nekňubu lid nevolí.
Riskantní a nezákonná jízda Paroubkova svatebního vozu je v naprostém souladu s jeho politikou. Rychlost, hrubost, síla, frajerství, vychloubání a zapírání a tvrdý tah na cíl – byl jsem tam o hodinu dřív než obyčejný lidi – má stejnou cenu jako Paroubkovo vychloubání – kdo má takové příjmy jako já, pánové? Kdo jede rychleji?
Na konci takové silové jízdy bývá často havárie – nikdo ji Paroubkovi nepřeje, protože je to též člověk – ale smutné české statistiky jsou neúprosné.
Zvyk, že auto je nebezpečí, že auto není terén prestiže a vynucování práva či výsad, nýbrž riskantní dopravní prostředek, a že život má větší cenu než ušetřená půlhodinka – to je zvyk, který Paroubek zakořeněn v mozku nemá. Vpředu je síla, hrubost, frajerství – vlastnosti politických prvorozenců. A politický prvorozenec je jako první zuby, musí ven.
