Byl jsem smutný z fotbalu

Byl jsem smutný z fotbalového výsledku. Je to už rok a půl. Ve finále EURO prohrála Itálie nešťastným gólem v poslední minutě s Francií. Fandím Itálii, neboť má hezké dresy a když jsem bral rozum, válel za ni záložník Rivera, a ten se mi moc líbil. Líbila se mi i reakce Italů na Euro. Brečeli jako plazi, ale nespílali, neobviňovali jiné. Trenér, jak se sluší na chlapa, hned po prohře (ve finále!) odstoupil. Jsem rád, že fandím takovému týmu, byť prohrál.

Mám asi štěstí. Kdybych byl větší vlastenec, fandil bych spolku zlostných ubožáků se zbabělcem v čele.

Nechápu však, proč by člověk musel fandit svému národnímu mužstvu. V životě jsem nemluvil s Nedvědem ani s Tottim.

Ostatně o to nestojím. Nikdo z nich mi neplatí, já neplatím nikoho z nich. Proč si tedy nemůžu vybrat toho sympatičtějšího? Toto radím všem: zklamal vás nároďák? Vyberte si jiný!