U oltáře v jedné z kaplí monstrózního kostela vytesaného do skály se vkleče modlí trojice Španělů. Právě v katolickém svatostánku v Údolí padlých čtyřicet kilometrů na západ od Madridu bylo pohřbeno 40 tisíc obětí španělské občanské války.
A také je tu pod prostou deskou uložen fašistický vůdce Francisco Franco, jehož hrob dekorovaný červenou kyticí se nachází přímo pod hlavní kopulí. Celý komplex, kterému vévodí masivní kříž viditelný už zdaleka, je typickou ukázkou ujetého diktátorského slohu, který je celosvětově charakteristický svou nabubřelostí. Vypadá jako protiatomový kryt, jehož vchod hlídají dva andělé s širokými meči a postavou Ramba, na zdech jsou matná světla ve tvaru pochodní. Prostě španělská obměna pyramidy, ve které si frankisté pohřbili svého faraona.
Tato tvrzení naprosto odmítá sedmdesátník Félix Morales, viceprezident Nadace Franciska Franka, která se snaží očistit jméno muže neomezeně vládnoucího Španělsku takřka čtyři desetiletí. "Franco chtěl být pohřben u sebe doma v Galícii, ale politici po jeho smrti rozhodli jinak. Nestavěl to pro sebe, ale pro Španělsko. Je to monument pro všechny oběti občanské války, symbol smíření," říká.
"Chci zpátky ostatky svého otce"
Když to slyší jeho vrstevník Pedro Canales Berdejo, neklidně se ošívá. Jeho otec, který se jako dělník angažoval v občanské válce ve třicátých letech na straně republikánů, byl zastřelen frankisty. Na konci padesátých let byly jeho ostatky i mrtvoly dalších popravených z vesnice Pajares de Adaja převezeny bez souhlasu jejich rodin do Údolí padlých. "Je to barbarské, že můj otec leží právě pod nápisem Zemřeli za Boha a za Španělsko. Za to opravdu nepadl," rozčiluje se Canales Berdejo.
Ač si otce nepamatuje, neboť mu v době jeho smrti byly dva roky, považuje za svou povinnost pohřbít ho v rodné vesnici. Proto se u soudu domáhá vydání urny s jeho ostatky. Zatím bez výsledku. Podařilo se mu alespoň nechat vztyčit v Pajares de Adaja památeční kámen, u kterého se s potomky ostatních osmi obětí vesnické exekuce vždy na výročí masakru schází. "U nás je to možné, máme socialistického starostu. Tam, kde jsou u moci lidovci, se podobné akce nekonají," upozorňuje na to, jak je občanská válka politicky citlivá i 33 let po Frankově smrti.
Debata o minulosti znovu oživla před čtyřmi lety, kdy z vypořádání se s frankismem udělala socialistická opozice jedno ze svých hlavních témat. Částečně i díky tomu vyhrála volby v roce 2004 nad lidovci, jejichž strana vyrostla z frankistických kořenů. Pro premiéra Josého Luise Rodrigueze Zapatera má problém navíc osobní rozměr: jeho dědeček byl jednou z obětí Frankových popravčích čet. "Zapatero se ho stále dovolává, ale proč nemluví o svém dalším dědečkovi, který byl vysokým frankistickým funkcionářem?" ptá se s výsměchem Morales a obviňuje ho: "Premiér a jeho radikální vláda chtějí rozdělit národ."
"Zapatero debatu o minulosti neotevřel, jen reagoval na poptávku ve společnosti," říká k tématu profesorka na madridské univerzitě Ana Pérezová Lopezová. Po autoritářově smrti v roce 1975 došlo k znovunastolení parlamentní monarchie a politici všech stran uzavřeli nepsanou dohodu, že se v rámci usmíření společnosti nebudou k nedávným dějinám vracet. Až v polovině 90. let začala mladou generaci historie trápit.
Kdy zmizí poslední caudillova socha?
Pět měsíců před březnovými volbami 2008 byl schválen zákon o historické paměti, který nařizuje odstranění soch, jmen ulic a pamětních desek připomínajících Franka a jeho druhy. A také slibuje peníze na nový průzkum masových hrobů ze 30. let, kterými je království prošpikováno. Lidovci to odmítají frázemi o tom, že zločiny se děly na obou stranách a že národ musí hledět dopředu a ne do minulosti. "Zákon chce změnit pohled na historii, přepsat ji," stěžoval si MF DNES těsně před volbami lidovecký expremiér José María Aznar.
Pyrenejští lidovci tak využívají stejnou taktiku jako u nás české levicové strany při bagatelizaci zločinů komunismu.
Proti zákonu se staví také španělská katolická církev, která však v zemi dávno ztratila své všemocné postavení. V odporu vůči Zapaterově vládě je podpořil nepřímo i Vatikán, když papež v říjnu masově blahořečil 498 katolických mučedníků, kteří nalezli za občanské války smrt v rukou republikánů.
Kostely tak odmítají na svých pozemcích odstranit děkovné pamětní cedule frankistickým vojákům. Jinde však stopy diktatury přece jen pozvolna mizí. Už dávno na španělské vlajce nefiguruje imperiální orel a hymna radši nemá slova, než aby se používala ta z dob tyranie.
Také Frankovy sochy jsou nedostatkovým zbožím.
Podle Moralese poslední stojí v Santanderu a i ta má být brzy z náměstí přesunuta do muzea. "Můj dědeček bude rád. Byl vězněn v koncentráků a nuceně pracoval na výstavbě památníků v Údolí padlých. Představ si, jak mu bylo, když i za demokracie musel procházet kolem Frankových soch," říká mladá historička Susana Blasová Brunelová.
Moralesovi se "francoborectví" pochopitelně nijak nelíbí. Poukazuje na to, že zatímco caudillo a jeho nohsledi mizí z náměstí, jejich protivníkům zůstanou podstavce na veřejných místech k dispozici. "Když už se mají sochy odstraňovat, tak všechny," říká muž, který rozčilením vyskočí, když Frankův režim přirovnám k nacistické nebo komunistické diktatuře.
"Nemohl být žádný fašista, vždyť to byl katolík," argumentuje viceprezident nadace, jehož bezprostřední nadřízenou je vládcova dcera Carmen. Uznává, že Franco byl diktátor, ale svou moc nasazoval jen ve prospěch země, aby zabránil jejímu rozpadu či tomu, aby se moci ujali komunisté. A co tisíce politických vězňů? "Zavřeni byli jen nepřátelé státu," říká s neochvějnou jistotou. "Musel přece bránit vlast."
Jiní Španělé však o Frankově epoše mluví jako o vládě teroru, který nesmí být zapomenut. "Za války se děly zločiny na obou stranách, ale frankisté je prováděli systematicky. Využívali likvidační taktiku, kterou měli vyzkoušenou z válek proti Maročanům. A pokračovali v tom i po ní," říká Pérezová Lopezová.
A co se učí o občanské válce a frankistické éře dnešní studenti? "Většinou nic. Dějepisáři se k této látce ani nedostanou," říká madridská profesorka. Zase zajímavá podobnost s českým "vypořádáním se" s minulostí.
. Dědictví válkyPři občanské válce v letech 1936–39, kterou vyhrála vojska pod vedením Franciska Franka, zahynulo nejméně 200 tisíc lidí při bojích. Dalších 400 tisíc Španělů podlehlo represím a hladu. Franco se po válce krutě vypořádal s odpůrci. Počet popravených se blíží ke 30 tisícům lidí. Franco během své diktatury upevňoval pozice katolické církve. Jeho hlavním protivníkem byli socialističtí a komunističtí politici. Potíral i separatistické snahy Baskicka a Katalánska. |
