A jeho evropští partneři mu více či méně ochotně přitakávali.
Na podstatě rozporů mezi oběma břehy Atlantiku však cesta nic zásadního nezměnila. Ani nemohla.
Pro Francii i Německo bude Bush nadále "arogantním kovbojem", který si dovoluje více, než má, pro Bushe bude Evropa poněkud záhadným kontinentem, který přeceňuje svůj vliv, podniká experimenty v ekonomice a nepochopitelně se domnívá, že s tyrany je možné se domluvit.
Jistě, škorpíte-li se se sousedem, není špatné k němu do bytu zajít s lahví vína a říci: Zkusme to znovu! Časem se však většinou ukáže, že "nové začátky" mívají jepičí život.
Evropané Bushovi zopakovali, že v Iráku jsou mu ochotni pomoci pouze minimálně a že přes americká varování jsou pro zrušení zbrojního embarga vůči Číně. Bush jim slíbil, že v nejbližší době nezaútočí na Írán - možná.
Tedy: Evropa si bude dál dělat, co chce, a Americe bude tak trochu jedno, co Evropa dělá, protože jí to s ohledem na její sílu jedno být může.
Pozoruhodným momentem Bushovy cesty se stalo jeho "kárání" Vladimira Putina. Překvapivě často mu opakoval, že se bojí o osudy ruské demokracie, což je zřejmě předzvěst ochlazování vzájemných vztahů.
Tak jednoduché to však není - je téměř jisté, že za zdmi Bratislavského hradu se Bush s Putinem obšírně bavili o ruských dodávkách ropy do USA. "Ropná politika" vždy patřila k hlavním americkým zájmům - USA musí více než polovinu své spotřeby ropy krýt importem a děsí je přílišná závislost na zdrojích z Blízkého východu.
Rusko je ropná velmoc, všemožně se snaží být klíčovým světovým exportérem. Amerika zkrátka Rusko potřebuje, a to, řečeno s lehkou nadsázkou, možná více než "ostatní" Evropu.
