Člověk jako Jaroslav Bureš se proto nemůže stát prezidentem České republiky. Ať už považujeme vyjádření Bureše za lži, za výmysly či za pouhé omyly, je to v podstatě úplně jedno. Slovní eufemismus je nepodstatný.
Pokud prezidentský kandidát tvrdil, že pomohl muži, jenž podepsal Chartu 77, měl by vědět, co říká. Žádné výmluvy neplatí. Burešovo tvrzení, že si to v osmdesátých letech nemohl zjistit, je nicotné a nepřijatelné. Mohl si to od roku 1990 zjistit a teď neříkat nepravdy. Měl na to celých dvanáct let. Od té doby měli občané možnost nahlédnout do seznamu všech lidí, kteří chartu podepsali.
Burešovo pokračující matení veřejnosti i jeho lehkovážný přístup k hodnocení svého členství v komunistické straně jsou velmi varující. Vždyť, i když si to prezidentský kandidát ČSSD zjevně nepřipouští, spolu bezprostředně souvisí.
Nelze totiž přistoupit na Burešův argument, že když někdo vstoupil do KSČ z ryzího kariérismu, tak to lze tolerovat. Nelze. U kandidáta na prezidenta republiky to tolerovat skutečně nelze. Nelze ani věřit člověku, že podobný názorový kotrmelec, například právě kvůli své další kariéře, by nakonec nepředvedl i na Pražském hradě.
Jaroslav Bureš byl při šíření báchorek přistižen. Jenom je nepochopitelné, že neustále mlží. Pokud skutečně nevěděl, zda jde, či nejde o chartistu, měl to dávno přiznat, a ne se pokoušet vylepšovat svoji zakalenou minulost. Místo toho však vrší jenom další lži. Pokud budou poslanci ČSSD pro něho příští středu přesto hlasovat, také zcela ztrácejí svou důvěryhodnost.
