Vzpomenete si, který z vašich obrázků se rodil nejobtížněji?
Že bych obtížně rodil? Těhotný jsem od rána do večera, spíš rodím moc a rychle a práce je s tím, vybrat to nejlepší a taky to vymyslet.
Jak vypadá vaše práce? Téma si vybíráte sám?
Ráno čtu pár hodin noviny, analyzuji texty, čmárám si nápady, hledám nosné symboly, někdy až do oběda. Nejdříve si musím najít téma, k tomu mi někdy den předtím pomůžou televizní zprávy. Pak to běžím do ateliéru nakreslit. Objednávky nedostávám, jen když potřebují něco neobvyklého, jako třeba abych nakreslil něco k problematice adopce dětí. Mohu kreslit, co mne pálí, hodí se mi zkušenosti ze socialismu. Někdy bych raději dostal objednávku, je to pohodlnější a jistější.
Vrátili vám někdy kresbu?
FAZ mi obrázky nevrátil nikdy, leží v archivu. Co se bude tisknout, rozhoduje polední konference. Některá "ne moc dobrá" kresba se třeba objeví až za deset let, jiná za dva roky třikrát, některá dozraje, jiná přezraje. Nejsem jejich jediným kreslířem, ale jsem jediným konzervativním kreslířem v Německu, který se tam tak dlouho udržel.
Existuje nějaké téma, které nejde nakreslit?
Nakreslit jde všechno. Italové ode mě chtěli doprovodit Hegelovu Estetiku, Volkswagen výroční zprávu, evangelíkům jsem kreslil jedenáct let měsíčně biblická poselství, která se od časů Martina Luthera každý měsíc přitloukají na kostelní vrata.
FAZ patří mezi největší a nejprestižnější německé noviny. Limituje vás to nějak?
Vládní tisk to není, ale v bankách je jejich odběr předepsán a myslím, že i na některých úřadech. Nelimituje mne to, ale dostal jsem do krve, co mi projde a co ne, limituji se sám.
Co neprojde?
Třeba tvrdě euroskeptické kresby. Dříve mi neprocházely kresby Franze Josefa Strausse (bývalý předseda CSU, pozn. red.), který byl mým oblíbencem stejně jako Margaret Thatcherová. Oslavné kresby jsem nemohl dělat, stejně jako teď nikdo neočekává, že budu oslavovat Angelu Merkelovou. Mně se teď dosti ztížila práce. Když byli socialisté u moci, to se mi to kreslilo, měl jsem jasný terč. Dnes je koalice a je těžké nalézt, kdo za co může. Moji levicoví kamarádi kreslíři to měli jednodušší, když vládl Helmut Kohl, prali do něj, stejně jako já se lehce strefoval do Gerharda Schrödera. Také byl jediný, kdo mě nepozval na oběd.
A ostatní politici?
Od Kohla, Genschera, von Weizsäckera a mnoha ministerských předsedů mám blahopřejné přátelské dopisy. Zatím všichni prezidenti mne pozvali na večeři, a někdy všechny karikaturisty najednou. A po večeři přijdou na řadu doutníky.
Do jaké míry můžete zesměšnit Angelu Merkelovou?
Kancléřku jako osobu karikatura nezesměšňuje, leda její projevy, rozhodnutí nebo činy. Jestliže ji trefně postihnu, jsem miláček čtenářů a ona pošle milý dopis, že si mě dala na stůl pod sklo.
Která z německých politických stran je vám blízká?
Strana Křesťansko-sociální unie, podotýkám sociální, nikoliv socialistické. To je strana, kterou volím, ale v Německu se moc neříká, kdo koho volí. Tady se to pozná, sotva někdo otevře ústa.
Co soudíte o karikatuře proroka Mohameda, která způsobila takový rozruch? Reagoval jste na ni nějak?
Mohamedovy karikatury si zprvu nikdo nevšiml a až měsíc po otištění se hodila k protestům a religiózní inscenaci. Komentoval jsem ji ve FAZ obrázkem zpoceného pera v posteli, jak se v noci vyděšeně probudí. Zdálo se mu, že nakreslilo portrét Mohameda. Pak jsem měl pár telefonátů.
Od koho?
Od anonymů. Jeden nepoznal, že v posteli leží kreslicí pero, druhému se třepal hlas, jestli se nebojím. Ale já jsem Mohameda nekreslil, já ho jen vystřihl z jejich učebnice a do snu pera nalepil.
Ztvárňoval jste někdy odsun Němců z Československa, o kterém se u nás říká, že ho Němci v Bavorsku, kde žijete, hodně řeší?
To myslíte vážně? V kterých novinách? Často diskutované téma je to pouze na stránkách českých novin. V Německu se o tom píše sotva jednou za rok a téma je spíše potlačováno než diskutováno. I proto, že z demokratické útlocitné přesolidnosti to nepřispívá, abych tak řekl, družbě. Odsun je odsun.
Takže jste odsun nikdy nekreslil?
Ne, taky by mi to nikdo neotiskl.
Proč?
Nikoho to tam nezajímá. Sudetští Němci jsou pátým kmenem bavorským. S tím nikdo nehne. Znám jich hodně a ani jeden se majetku nedomáhá. Podívejte na takový příměr: když tě zabiji, tak přece tvůj bratr nemůže mé tetě konfiskovat barák a nemůže ji za to vyhnat. A je jasné, že zloděj spí hůř než okradený. To ale říkám já a o tématu odsun si moc netroufám s nikým mluvit. Každý má jiný názor, i moje manželka.
Snaží se němečtí politici ovlivňovat média?
Franz Josef Strauss kdysi řekl, že novináři jsou masařky. Moc se mu to nevyplatilo. Už to po něm nikdo neopakoval.
Kterého z německých politiků nejvíce obdivujete?
Už zmíněného Strausse, dnes je to Friedrich Merz (poslanec CDU, pozn. red.), k mojí lítosti je zatím v politickém ústraní, to by byl kancléř! Nejerudovanější politik je ministr vnitra Wolfgang Schäuble. Kdo četl jeho rozbory a úvahy, ví, co nás čeká, není to moc růžové.
A co nás čeká?
Doporučte čtenářům knihu Petera Hahneho Konec legrace, která v Česku již vyšla. V Německu se stala bestsellerem. To je excelentní rozbor naší společnosti. Píše se v ní o rozpadu a hledání nových hodnot, o obnovení naší labilní společnosti, o rozpadu rodiny, přílivu přistěhovalců a stárnutí evropské populace. Když se mé vnučky v Mnichově zeptám, koho chce pozvat ze třídy na své narozeniny, tak odpoví: Dzengis, Kybra, Burak a Samir. V berlínských školách je větší polovina Turků, kteří často neumějí psát a číst. To jsou dnes artikulovaná témata.
Mluví se o nich otevřeně, nebo jsou sešněrována politickou korektností?
Spíš politicko-sociální korektností. Ale přituhuje. Ani levicově bulvární noviny se dnes nezastávají žebráka tak vehementně jako před 10 lety. Když si odborář rozcuchá vlasy, sundá kravatu a vyleze na pódium, lidi to už tolik nebere. Naopak dnes říkají: Jsme vydíráni odboráři a stávkující menšinou. Dříve se od nás chtěla solidarita, dnes řeknete, co je mi po tom, chci se dostat včas do práce, odvézt dítě do školy nebo odletět do Paříže. Solidarity ubylo, byť je po ní stále voláno.
Situaci v Evropské unii zřejmě nevidíte růžově.
Společného jmenovatele nemá ani Pražák s Olomoučákem. Myslím, že Evropa by měla vzejít odspodu přirozenou cestou, od souseda k sousedovi, ne diktátem seshora. Nedovedu si představit, že by se o společný národní důchod měly dělit země, kde se pracuje od rána do večera, a země, kde se sedí tři hodiny denně v kavárně. Jsme přece tak různí!
S euroskepticismem prezidenta Klause se tedy zjevně shodnete.
Podepisuji všechna jeho slova směrem k Evropě. Na výrok, že Evropa bude buď socialistická, nebo nebude, odpověděl kdysi můj oblíbenec Franz Josef Strauss: Tak nebude. Rád se k němu přidávám.
Které politické období v Německu bylo pro vás nejvíc tvůrčí? Doba, kdy padala berlínská zeď?
Těžko odpovědět. Žiji v trojúhelníku filmaře, kreslíře a sběratele, jednou prací odpočívám od jiné práce. Byl čas rodičovský, je čas vnoučatovský. Kvalita chce čas. Dřív bylo víc legrace. Pád zdi byl dojemný, ale to sloučení je pořád směsí a ne slitinou a přijde nás dost draho.
Litují dnes Němci, že se spojili?
To je zatím tabu otázka, ale ti, co to neříkají, si to myslí. Nadále platíme pět a půl procenta solidární přirážky na "Ossis", bývalé východní Němce. Ale sjednocení bylo velkolepý historický čin!
Sledujete česká média?
Ano. Kupuji si při vjezdu do Česka všechny hlavní noviny a manželka mi z nich cestou čte, v internetu jsem denně. Při srovnání "dobrých" českých a "dobrých" německých novin je pozoruhodné, že se nedají srovnat. Chybějí mi noviny, po kterých v Česku nikdo nevolá, při kterých bych si neuvědomoval, na které politické straně autor stojí. Chybí mi tady Frankfurter Allgemeine. Ale česká televizní zahraniční zpravodajství mi připadají důslednější. Nevyhýbají se tolik některým tématům jako Němci. Německá televize mi někdy připadá trochu na jedno oko záměrně slepá, jako by na Kubě, v Čečensku, ve Venezuele a jinde bylo všechno v pořádku a Putin byl stoprocentním demokratem.
Mezi vaše nejúspěšnější počiny patří kresby k Bibli. Proč jste se pustil zrovna do této „knihy knih“?
To nebylo najednou. Po léta jsem doprovázel dopisy evangelické obce, nořil jsem se do Bible a pomalu začínal pociťovat převahu ducha nad materií, prostě jsem začínal věřit a stávat se křesťanem. K tomu přispěl i můj americký bratr Pavel, profesionální misionář a evangelista. Jednoho dne si mne vybral prezident světových biblických společností a dostal jsem zakázku na několik let.
Troufl byste si nakreslit Boha?
Pánbůh ani jeho syn se nekreslí, aspoň si to Starý ani Nový zákon nepřejí, a protože Ježíš vedl autorům biblických textů ruku, nepřál si to ani on. Ale já Stvořitele travestuji nejraději jako pero, protože pero může dobře stvořit svět, nakreslit ho, kreslit cesty a návody na život a nás, jak jsme pěkně na scestí.
A jak jsme se tam dostali?
Motto už zmíněné knihy Petera Hahneho je: "Přiveďme Boha zpět do politiky!" Bible byla po tisíciletí návodem na život a je dodnes. Ukazuje nám cestu, ale my děláme vše, abychom po ní nešli. Máme nedostatek spiritu - ducha, přebývá slast konzumu, radovánek a materie. Bez orientace na náš křesťanský původ není budoucnosti.
. Kdo je Ivan SteigerNarodil se v roce 1939 v Praze, absolvoval katedru dramaturgie a scenáristiky na FAMU. Nejprve psal básně, povídky a scénáře, daleko víc ho uchvátilo kreslení, které nikdy nestudoval. V 60. letech se stal kmenovým autorem Literárních novin. V roce 1968 emigroval do Mnichova. Kresba pařízku, z nějž raší křehká květina, se stala po celém světě symbolem pro okupované Československo. Spolupracoval s listy Süddeutsche Zeitung, Abendzeitung, Chicago Tribune Magazine, Daily Mirror, Die Welt, Los Angeles Herald Examiner a dalšími. Jeho kresby se objevují na prvních stránkách anglických Times a pařížského Le Figaro. Je stálým karikaturistou deníků Frankfurter Allgemeine Zeitung a turínské La Stampy. Patří mezi největší sběratele starých hraček, točí filmy a za svůj nejdůležitější počin považuje ilustrace k Bibli. |
