Jenže ti, kteří měli Aloise Grebeníčka soudit na tomto světě, mrtví nejsou. Když byl do budovy Okresního soudu v Uherském Hradišti doručen obsáhlý obžalovací spis plný otřesných výpovědí někdejších politických vězňů, psal se začátek roku 1997. Spis převzala soudkyně Radomíra Veselá a její kancelář už neopustil.
Zatímco Grebeníčkův komplic (další "hrdina" z téhož spisu) byl dávno odsouzen, Grebeníček sám k soudu nechodil. Bylo to (z jeho pohledu) správné rozhodnutí, opakované výmluvy, že je nemocen on či jeho advokát, vystačily až do Grebeníčkova odchodu na věčnost.
Svým způsobem je Grebeníčkova smrt vítězstvím soudkyně Veselé: po šesti letech se složitého případu zbavila, aniž musela vynést verdikt (ten by se totiž týkal i její vlastní komunistické minulosti). Dalším (zdaleka nejdůležitějším) vítězem je Grebeníček mladší: "Vidíte, že můj otec odsouzen nebyl!" může sebevědomě říct.
A může také pokrytecky dodat, že ke smrti otce dopomohla štvanice v novinách a (velmi řídké) soudní obsílky, které beztak končily v koši.
Spor o Grebeníčka (jako podivuhodný a trochu nepochopitelný odkaz dalším generacím) může bez problémů pokračovat léta stejně jako spor o další viníky českých moderních dějin.
Grebeníček se tedy jen zařadí vedle takového Karla Vaše (vraha Heliodora Píky), který nejdřív odsouzen byl, pak nebyl a nakonec zase nebyl. Máme soudce, jaké si zasloužíme, povzdechněme si. Až se Grebeníček dostane na věčnost, bude ho soudit pánbůh.
Grebeníček před ním bude stát sám, bez advokáta, bez svého mocného syna a bezmocné české justice v patách. Soudní řízení bude bezpochyby rychlé a spravedlivé. Bude mít jednu vadu: jeho výsledek se my obyčejní smrtelníci nedozvíme. To je důvod, proč měl být Grebeníček souzen na zemi.
