Autor esejeDoc. PhDr. |
Nevím, jestli mám důvod přiznávat omyl. Naprostá většina specialistů (by) se ho dopustila se mnou. Skutečnost, kterou jsem já a mnozí jiní podcenili, spočívá v jediné věci: v účinnosti, s jakou do života lidstva vstoupila nejnovější fáze komunikační revoluce. Po audio- a videokazetách, mobilech, satelitních nadnárodních televizích a internetu jsme dnes svědky toho, jak razantně do prostoru masové komunikace vstoupil fenomén, zvaný Facebook.
Tok informací se zrychlil natolik, že už nejen můžeme sledovat válečné konflikty v přímém přenosu, ale můžeme se operativně, a hlavně bezpečně, domlouvat, kdy a kde se sejdeme, abychom žádali svržení režimu. Pokud bude dominový efekt v arabském světě pokračovat, zbývá (bez ohledu na nejnovější komunikační možnosti) jediná otázka: Mobilizovat určitý segment dané společnosti tedy dovedeme jako nikdy dříve – ale co dál?
Čtyři varianty vývoje
Po roce dramatického vývoje v některých zemích Blízkého východu sledujeme v zásadě čtyři modelové varianty: 1) stávající režim za tichého přihlížení Západu opoziční síly brutálně potlačí; 2) po odchodu nejvyšších představitelů dosavadních režimů se moci chopí s ním dosud spjaté armádní nebo stranické špičky, v jejichž nitru bude dále probíhat politicko-ideologický kvas, ale společnosti bude rázně dáno na srozuměnou, že výsledky svobodných voleb a vše, co s tím souvisí, mají své meze a reálné předání moci civilistům, spojené s přílišnými riziky, není na pořadu dne; 3) po pádu diktátorského režimu dojde k chronickému chaosu, umocňovanému navíc prudce se zhoršující hospodářskou situací; jeho součástí nebude ani tak proces demokratizace, jako spíše oslabení nebo dokonce rozpad státnosti, provázený náboženským, etnickým nebo kmenovým aktivismem a násilím; 4) paralelně s útlakem dosavadní režim zvolí taktiku dílčích opatrných reforem, aby otupil ostří opozičních struktur. Budoucnost se bude nejspíš odvíjet v kombinaci některých ze zmíněných modelů.
VARIANTA ČÍSLO 3. Libyjská vzpoura skončila svržením režimu a násilnou likvidací Muammara Kaddáfího (uprostřed), jeho syna Mutasima i někdejšího ministra obrany Júnise Džábira.
Za situace, kdy se arabský svět po celá desetiletí jevil jako politicky a ideologicky zakonzervovaný prostor, který si oba tábory studené války rozdělily podle momentální náklonnosti jeho režimů, se po rozpadu východního bloku, a zejména Sovětského svazu, poměry začaly měnit. Některé arabské země přišly o své ochránce a musely se přizpůsobit nové mezinárodní realitě. Jiné zase nervózně sledovaly, jak si jejich spojenec stále zjevněji přivlastňuje úlohu jediného dohlížitele na světový řád. Tento trend vyvrcholil ve Spojených státech v letech 2001–2009 za vlády ultrakonzervativního křídla Republikánské strany.
Revoluce, které Západ zaspal
Pro naprostou většinu znalců dějin a politiky Blízkého východu nastalo období přehodnocování postojů a uvádění aktuální situace do historicko-kulturních kontextů. Ale buďme upřímní: začalo to už na jaře 1978, kdy celé šiky odborníků na obou stranách ideologicky rozděleného světa a s nimi analytici klíčových zpravodajských služeb (hlavně CIA a KGB) nevěnovali zvláštní pozornost demonstracím, které vypukly v císařském Íránu, spolehlivé baště sekularismu, který ovšem režim na své společnosti vymáhal mimořádně nesmlouvavými způsoby. Jen ti nejzasvěcenější věděli, že v pařížském exilu sedí ajatolláh Chomejní a připravuje svůj národ na odpor vůči despotickému vládci, který má čtvrtou nejsilnější armádu v Asii.
NEPODCEŇUJTE PERŠANY. Když ajatolláh Chomejní přijel v roce 1978 do Paříže, málokdo tušil, že o rok později jediným tahem zkomplikuje bipolární rozdělení světa na Západ a Východ.
Dne 2. února 1979 se tento stařec s vychytralým úsměvem triumfálně vrátil do vlasti, zatímco "osvícený" císař Muhammad Rezá Pahlaví pro sebe málem nenašel exil. V následujících letech pak obě velmoci jen pasivně přihlížely tomu, co se v Íránu děje, a sovětští ideologové křečovitě přemítali, jak lze sociální revoluci pod hesly islámu interpretovat z marxistických pozic jako pozitivní vývoj v boji proti americkému imperialismu.
Byl by někdo ještě v září 1989 předvídal, že v říjnu padne Berlínská zeď a v prosinci Ceausescuova "orientální despocie" v Rumunsku? Všichni "sovětologové" v USA i jinde tehdy zírali, s jakou rychlostí se dovedou dějiny odehrávat. A když jsem byl v létě 1990 na dovolené v Jugoslávii a v Bosně jsem navštívil muslimské, katolické i komunistické známé, hovořilo se o nutnosti reforem, podobných těm našim "sametovým", ale nepadla jediná věta, z níž by vyplývalo, že tu o rok později začne pětiletý konflikt, nad jehož krutostí a iracionalitou zůstával stát rozum i jeho aktérům samým.
Arabské domino a realita
Ale přesto jsem přesvědčen, že hlasu odborníků by měli politikové, novináři, analytikové z "think-tanků" i zainteresovaná veřejnost naslouchat, ačkoli ani obecní historikové, ani orientalisté nedokážou vývoj dějin předvídat a v jistých fázích aktuálního stavu věcí se mohou i hromadně mýlit – například pokud jde o efekt "arabského domina". Dovedou však vidět události v širších kontextech.
Avšak měli bychom uvést i opačné příklady, kdy zasvěcenější pohledy specialistů nebyly k ničemu: Nikdo z mých kolegů v akademických kruzích ve Spojených státech i Evropě například nechtěl ještě na jaře 2003 věřit, že George W. Bush opravdu uskuteční svou ideologicko-mocenskou vizi a nařídí invazi do Iráku. Snad všichni odborníci z řad historiků, orientalistů, politologů a kulturních antropologů – bez ohledu na ideologickou orientaci – věděli, že intervence do Iráku uvrhne USA do vleklého angažmá, z něhož nebude úniku.
ODCHÁZEJÍ. Iráčané jásají, že jejich zemi opouští poslední konvoj amerických vojáků.
Zato američtí analytici z různých "think-tanků" měli od počátku jasno v tom, že Iráčanům je třeba vštípit demokracii. V prosinci 2011 americký prezident Obama přece jen nařídil stažení amerických jednotek, protože to slíbil svým voličům. Nyní ovšem světu nezbývá, než s obavami domýšlet, k čemu tento krok ve svých důsledcích povede.
Co vlastně chce facebooková generace?
V čem tedy spočívá můj omyl? Kromě podcenění vlivu komunikačních technologií na myšlení určitých segmentů obyvatelstva v několika z více než dvacítky zemí, které hovoří různými dialekty jednoho jazyka, nemám co přiznávat. Mohu jen zopakovat, že arabský svět není historicky homogenní území a že jednotlivé státy, ba dokonce regiony těchto států, se od sebe značně liší ve smyslu povahy sociální struktury, etnicity, náboženství, substrátových kulturních vlivů nebo třeba faktorů geografických.
Není k dispozici mnoho spolehlivých sociologických, kulturně antropologických a sociálně-psychologických studií, jež by na relativně reprezentativním vzorku populace dané země mapovaly a sumarizovaly poznatky z terénního výzkumu, který by sledoval důvody nespokojenosti mladé generace se svými politickými systémy. Jednak proto, že dotyčné autoritářské vlády podobné nezávislé průzkumy prostě nepovolí uskutečnit, jednak proto, že vyžadují týmový mezioborový přístup – a to vůbec není jednoduché, ať už z hlediska metodiky, jazykové vybavenosti a schopnosti komunikovat s prostředím, které si zpravidla pečlivě střeží soukromí své rodiny a zdaleka nemusí cizím badatelům vycházet vstříc, protože je považuje za vetřelce nebo provokatéry.
Demonstrantka se zahalenou tváří. Přeje si demokracii?
Co je vlastně důvodem k nespokojenosti mladé generace v řadě arabských zemí? Opravdu jen postupné zvyšování cen potravin, jak se to zjednodušeně vysvětluje, nebo dokonce nedostatek demokracie a svobody? Nejde spíše o mnohem složitější komplex problémů, které souvisejí s jejím celkovým životním způsobem a jehož jednotlivé komponenty se od jedné země k druhé dost výrazně liší? Je to na dlouhou debatu a komplexní výzkum, ale jsem přesvědčen, že ryze ekonomické důsledky současné "facebookové revolty" jsou jen jedním aspektem, protože ti, kteří v lednu a únoru loňského roku protestovali na Náměstí osvobození v Káhiře a na Burgibově třídě v Tunisu, nebo povstalci, kteří v srpnu svrhli režim plukovníka Kaddáfího, vůbec nejsou lidé žijící pod hranicí chudoby. Jsou frustrovaní celou řadou okolností.
Zmatek v myslích a srdcích
A jsme opět u komunikační revoluce, spjaté s nebývalou výměnou a střetáváním informací. Snad na každém hliněném domku v libyjské poušti nebo v nilském údolí je dnes namontován satelit. Mladá generace má například v zemích, kde je stále téměř nemožná běžná komunikace mezi pohlavími na veřejnosti, nemluvě již o předmanželské či mimomanželské promiskuitě, možnost sledovat nejen vesměs prudérní sitcomy a telenovely arabské (převážně egyptské) produkce, ale i ty západní, dokonce i pornofilmy, nebo jen prostě estrádní pořady (třeba ty italské), kde se to jen hemží vyzývavě oděnými a sebevědomými odbarvenými blondýnami a dělají se tam "frivolní" grimasy a pohyby tělem.
MEDIÁLNÍ REVOLUCE. Mladí Egypťané sledují televizní přenos z masových protestů proti vládě na káhirském náměstí Tahrír. K vidění je však v televizi daleko více.
Tato skutečnost nepochybně působí na psychiku arabské mládeže destruktivně, vnáší do jejích myslí přesně onen "zmatek" či "mravní rozklad" (arab. fitna), před nímž důrazně varují islámští fundamentalisté. Podobně je tomu i s otázkou alkoholu, který je v západních zemích "historicky zvládnutou" drogou, ale v zemích arabských je jeho požívání stále dobrodružstvím nebo přímo tabu, což působí komplikované psychické napětí zvláště v těch zemích, kde se všeobecně ví, že vládnoucí elita si dovozový alkohol ze Západu dopřává, zatímco vlastní lid nechává po jeho požití či konfiskaci veřejně bičovat nebo společensky ponižovat.
Na rozhraní kultur, věků a mentalit
Mnozí mladí lidé tu prožívají onen, již mnohokrát popsaný stav jakési "civilizační schizofrenie", kterým jsou protkány moderní dějiny (nejen) arabských zemí a islámského myšlení. Osciluje mezi nekritickým obdivem k materiálním vymoženostem a konzumní kultuře Západu a naopak příkrým odporem vůči ní z pozic vlastního hodnotového systému. Mnozí mladí lidé, zvláště ti, kteří měli možnost pobývat v některé západoevropské zemi nebo v USA, prožili oba krajní póly tohoto stavu. Poté, kdy se nějaký čas plnými doušky nebo opatrně, kolektivně nebo diskrétně, napájeli nejrůznějšími projevy tamějšího společenského a kulturního života, prožili určitou katarzi a s pokorou se vrátili do prostředí autentických kulturních hodnot a etických stereotypů, v nichž se cítili lépe. Jiní tuto schizofrenii prožívají stále.
DRŽTE SE! Zahraniční turisté fandí egyptským demonstrantům z pohodlí klimatizovaných autobusů.
Navštívil jsem arabskou zemi, kde mládež tajně poslouchá a posílá si z mobilu na mobil "protestsongy", jejichž obsahem je výzva režimu, aby uvolnil zákaz běžné komunikace mezi mladými lidmi. Rozmohl se tam "sex po telefonu", nyní také mnohem zajímavější sex prostřednictvím Skype a k tomu instalované obrazovky. Komunikují tu spolu mladí lidé, kteří se našli na internetu, žijí stovky kilometrů od sebe, nikdy se neviděli a asi nikdy neuvidí. Tato "verbální a vizuální masturbace" je důsledkem konzervativních poměrů, ale prozíravý vládce by měl umět situaci zvládnout, aniž by došlo k vybočení z norem islámského práva (šaríca). Může totiž v sunnitském právním prostředí snadno požádat své náboženskoprávní autority (culamá), aby svým doporučením (fatwá) určité reformní kroky (polo)světského zřízení potvrdily. Pokud ovšem režim zůstane závislým na desetiletí starých ideologických stereotypech, může se mládež bouřit – zvláště když bude mít internetem a satelitní televizí zprostředkovaný celý rejstřík lákadel.
Ve své podstatě tu jde o kombinaci zkvalitnění sociální politiky, snížení brutality režimního represivního aparátu, dílčí reformu šarícatského rodinného práva, uvolnění poměrů v interakci mezi mužem a ženou na veřejnosti, řešení neúnosných demografických problémů a mnoha dalších dílčích faktorů. Demonstrující mladíci a z pěti až deseti procent také mladé ženy (mimochodem většinou předpisově po muslimsku zahalené) primárně netouží po zavedení demokracie nebo občanské společnosti v západním slova smyslu. Většina z nich si totiž neumí představit, co tento proces v delší perspektivě obnáší. Jde jim spíše o celkové uvolnění poměrů, o nastolení základních parametrů větší sociální spravedlnosti, utlumení zvůle úřadů a reformu šarícatského pojetí mezilidských vztahů a morálky.
Tato dvoudílná esej je rozšířenou a aktualizovanou verzí článku Arabské jaro: romantická očekávání a tvrdá realita, který byl otištěn v odborném čtvrtletníku Nový Orient 3/2011.
Text uveřejňujeme se svolením Orientálního ústavu, vydavatele časopisu.
