Opozice tento krok hbitě napadla jako "nebezpečný úskok“ a "kouřovou clonu“. Jistý učenec se ptal: "Nadejde brzy doba, kdy budou ministry najímat lovci mozků?“ A jeden mladý poslanec prohlásil, že "Francii nelze řídit jako továrnu na výrobu šroubů“.
Co je ale tak absurdního na sestavení standardů, podle nichž se posoudí plnění slibů daných během Sarkozyho kampaně? Když byli Sarkozyho ministři v červnu 2007 jmenováni, dostali jasný soubor cílů v podobě listu o záměrech. Není snad normální vytvořit určité prostředky, jimiž ministry povedeme k zodpovědnosti a skládání účtů?
Kultura "výsledků“
Kultura "výsledků“ se pro ekonomickou modernizaci ve Francii stala významnou, tak proč by totéž nemělo platit pro francouzské vlády, typické zakořeněným sklonem k pasivitě a odměřenosti? Problematika stanovení měřitelných standardů pro činnosti vlády se navíc netýká jen Francie. Britský premiér Gordon Brown takové kvantitativní mety pozvedl na punc svého přístupu k řízení už v době, kdy byl ministrem financí.
Samozřejmě že instituce pověřené dozorem nad francouzským veřejným sektorem, například Cour des comptes nebo Inspection générale des finances, mají schopnosti a dovednosti potřebné k plnění svých úkolů. Francouzské veřejné politiky navíc podléhají obecnému reviznímu postupu. Kultura soukromých auditorských firem však může přinést něco nového tím, že vykročí za rámec základního přezkumu zákonnosti k obecnějšímu posouzení výkonnosti.
Pro odpůrce plánu jsou hlavní příčinou rozhořčení kritéria hodnocení. Měl by být ministr přistěhovalectví souzen podle počtu vypovězených nelegálních imigrantů? Měl by ministr školství dostat vysvědčení podle toho, kolik hodin přesčasů jsou učitelé nuceni odpracovat? Měl by se ministr kultury hodnotit podle počtu návštěvníků muzeí s bezplatným vstupem a podle podílu francouzských filmů na domácím trhu?
Za těmito otázkami se ukrývají otázky zásadnější: lze plnění politických cílů skutečně kvantifikovat? Je možné hodnotit stát stejným způsobem, jakým se hodnotí firma, a tím jeho působení redukovat na soubor konkrétních úkonů?
Do jisté míry je odpovědí ano. Konec konců státní aparáty jsou na určité úrovni jistým druhem velkých a spletitých organizací, na něž se stejně jako v soukromém sektoru vztahují standardizované ukazatele výkonnosti. V mnoha západních demokraciích – Novém Zélandu, Švédsku, Velké Británii, ba dokonce v Itálii – se snahy o modernizaci administrativy zaměřují na vytvoření pevnější vazby mezi managementem a výkonem.
Nejsme ve škole
Na jiné úrovni se ale státní správy od organizací soukromé sféry naprosto liší, neboť mají své vlastní rysy a cíle, které budou v případě redukce na kvantitativní normy výkonnosti a účelnosti v ohrožení. Ostatně jeden z hlavních důvodů, proč se určité úkoly neponechávají soukromému sektoru, ale svěřují se vládám, je právě v tom, že běžné tržní mechanismy v případě takzvaných "veřejných statků“ nefungují, poněvadž trh nedokáže určit optimální hladinu jejich nabídky.
Kvantitativní cíle tudíž zakrývají zásadní politické rozhodování o správném "portfoliu“ služeb, jež by vláda měla zajišťovat. Kdyby se konání státu zakládalo jen na souboru předem stanovených kvantitativních met, ministři by pochopitelně – avšak nesprávně – pouštěli ze zřetele kvalitu a jiné důležité cíle.
Měli by tedy být Francouzi znepokojeni? Podle premiéra Françoise Fillona "nejsme ve škole“. Kromě odborných kritérií budou ministři hodnoceni podle vlivu uplatňovaného jejich stranou nebo stranickou frakcí, podle volebních výsledků a obliby u médií a veřejnosti. Není tedy žádný rozpor mezi záměrem proměnit ministry ve výkonné manažery a mocí parlamentu vést členy vlády k zodpovědnosti a skládání účtů. Nakonec budou mít poslední slovo voliči.
Práce s kvantitativními cíli tedy může být užitečnou inovací, ale jen za předpokladu, že jejím účelem bude poskytnout nový nástroj k řízení určitých aspektů výkonu státu. Mimo tento rámec se cíle činnosti státu – podstata zodpovědnosti ministrů – budou posuzovat podle hodnot, jejichž pestrost a spletitost nelze redukovat na chladnou jednorozměrnost tabulkového výkazu.
© Project Syndicate, 2008.
. Raphaël Hadas-LebelAutor napsal knihu 101 slov o francouzské demokracii, je členem francouzské Státní rady a profesorem na Institut d'études politiques v Paříži. |
