V období existence SSSR vládla Moskva nad jednotlivými svazovými republikami klasickým principem velkých impérií: Oslab poddané jejich vzájemnými spory, udržuj tyto spory, ale nedovol, aby se rozrostly mimo tvou kontrolu. Tedy rozděl a panuj. V územní rovině se to projevilo tak, že jednotlivé svazové republiky měly formální autonomii v rámci svých hranic, fakticky však byla omezována nejen všemocným centrem, ale i paralelní existencí celků různého stupně autonomie uvnitř jednotlivých republik. V Gruzii to byla autonomní republika Abcházie a autonomní oblast Jižní Osetie.
Byl to právě jižní Kavkaz, kde na sklonku osmdesátých let minulého století začal rozpad SSSR. Nepokoje v Arménii, Ázerbájdžánu a Gruzii doprovázely konflikty mezi jednotlivými etniky v rámci těchto zemí a situace se začala vymykat kontrole centra. Když v průběhu roku 1991 postupně všechny tři jihokavkazské republiky vyhlásily samostatnost, dosavadní autonomní celky uvnitř Gruzie začaly požadovat nezávislost na Tbilisi. Abcházie dokonce odmítala uznat zánik Sovětského svazu. Místo sovětských elit se hlásily o místo elity nové pod vlajkou dlouho potlačovaného nacionalismu.
Dvě války, dvě mírové dohody...
Mezi Tbilisi a separatisty v Jižní Osetii a Abcházii vypukly počátkem devadesátých let dvě války, které skončily vojenskou porážkou Gruzie. Důvodem byla kromě absolutní nepřipravenosti gruzínské armády a obecného chaosu v zemi i podpora separatistů ze strany ruské armády. Rusové měli mimo jiné na území Abcházie vojenské základny. Proti Gruzii bojoval i velký počet vyzbrojených dobrovolníků, kteří přišli ze severu.
Oba konflikty skončily mírovou dohodou a v obou mírových procesech dostalo Rusko úlohu zprostředkovatele. Tuto roli je třeba chápat správně. Když na společné tiskové konferenci v Soči letos 15. srpna prezident Ruska před kancléřkou Merkelovou argumentoval pozicí Ruska jako mírotvorce, říkal jen zčásti pravdu. Nikde totiž není uvedeno, že pouze ruské jednotky mají tuto úlohu. Součástí udržování pořádku v Jižní Osetii jsou podle dosud platných dohod i gruzínští vojáci a v Abcházii jde o misi Společenství nezávislých států (SNS), přestože téměř všichni mírotvorci jsou ruští vojáci.
Medveděv sám jistě velmi dobře ví, že Rusku více než o mírové vyřešení sporů jde o kontrolovanou nestabilitu v regionu, tedy alespoň do té doby, dokud nebude Rusko schopno vytlačit konkurenční zájmy z jižního Kavkazu. Tvrzení, že Rusko je mírotvorce, je ve světle posledních událostí absurdní. Alespoň pokud mluvíme o tradiční úloze mírotvorce jako nezaujatého prostředníka mezi oběma stranami konfliktu. V každém případě se oba konflikty během patnácti let ruské "mírotvorné" role nepohnuly ani o píď směrem k bezkonfliktnímu řešení a to je fakt, který stojí za připomenutí.
Kosovský precedent
Paralela s vyhlášením nezávislosti Kosova se ve sporech o Kavkaz objevovala dlouho předtím, než k ní vůbec došlo. Z důvodů naznačených v úvodu však jen málokdo přikládal význam ruskému varování, že zváží obdobný postup v případě Abcházie a Jižní Osetie. Zdánlivě se jeví ruský argument o podobnosti s Kosovem jako oprávněný. V obou případech jde o teritoria, která nechtějí být pod kontrolou centrální vlády. Pokud Západ souhlasil s nezávislostí Kosova, měl by to samé udělat v případě vůle obyvatel Abcházie a Jižní Osetie.
. Alenky v říši divůAnalytici zabývající se regionem jižního Kavkazu si možná po Medveděvově projevu připadali jako Alenky v říši divů. Padly totiž všechny předpoklady, které doposud platily pro ruskou politiku na Kavkaze. Mezi hlavní východiska patřil názor, že není v ruském zájmu uznat nezávislost Abcházie a Jižní Osetie. Mimo jiné proto, že Rusko musí brát ohledy na možné zdroje podobných konfliktů na svém vlastním území na druhé straně Kavkazu. |
Problémem však je, že aby šlo vůbec uznat nárok obyvatel Abcházie na nezávislost, měl by nejdříve být umožněn návrat vyhnaných Gruzínců. Ti v regionu před vypuknutím konfliktu tvořili necelých 50 procent obyvatel, zatímco Abchazové méně než 20 procent (po 14 procentech Rusové a Arméni – sčítání lidu z roku 1989).
Evropská unie také před zásahem NATO v Kosovu v roce 1999 nerozdávala evropské pasy, aby poté Evropská komise mohla přijmout směrnici opravňující Unii k zásahu na ochranu svých občanů mimo její území. Ale Rusko se přesně takto chovalo, když udělovalo občanství Abchazům a Osetům. Také připomeňme, že ve vládě Jižní Osetie působilo a působí mnoho osob s minulostí v silových strukturách Ruské federace. Seděly snad ve vládě Kosova někdy osoby s minulostí v CIA?
Otázka, jestli Kosovo, Abcházie či Jižní Osetie mají právní nárok na samostatnost na základě práva na sebeurčení, je ve skutečnosti druhotná a pro Rusko má spíše pomocný charakter. Ostatně i zde platí, že tři právníci budou mít na stejnou otázku čtyři právní názory a budou se pohybovat na škále od uznání přednosti práva na sebeurčení až po odmítání jeho samotné existence. Důležitější než mezinárodněprávní argumentace v případě Kosova je skutečnost, že Rusko se cítilo postupem Západu v otázce Kosova v letech 1999–2008 poníženo.
Minimálně od počátku letošního roku se objevovaly náznaky, že Rusko si za své ponížení vybere od Západu daň. V přímé souvislosti s uznáním nezávislosti Kosova oznámilo Rusko upuštění od režimu sankcí SNS na Abcházii a navázalo částečné formální kontakty s oběma regiony. Později bez konzultace s Gruzií navýšilo počet mírových jednotek v Abcházii. Minimálně v jednom případě sestřelilo ruské letadlo gruzínský bezpilotní letoun nad vzdušným prostorem Abcházie, což je formálně stále gruzínský vzdušný prostor.
V Abcházii letos dva měsíce působila železniční vojska Ruska za účelem obnovení infrastruktury. Tyto jednotky odešly na konci července. Jen o necelé dva týdny později, v rozporu s mandátem tamních mírových jednotek (ačkoli to zní absurdně, mírové sbory SNS měly za povinnost zabránit ruské armádě překročit linii příměří směrem do Gruzie) využila ruská armáda nově zrekonstruovaných cest k útoku z území Abcházie.
. Historie hranicSoučasné vnější hranice na jižním Kavkaze vznikly v roce 1921. Turecká armáda z jihu a sovětská (obrázek) ze severu zlikvidovaly naděje kavkazských národů, které v letech 1919–21 stihly vyhlásit nezávislost, uzavřít federaci a posléze spolu začít bojovat. Bolševická vláda na základě turecko-sovětské dohody získala kontrolu nad územím dnešní Gruzie, Arménie a Ázerbájdžánu. V letech 1922–36 byly všechny tři sovětské republiky sloučeny do Zakavkazské federace sovětských socialistických republik. Od roku 1936 se znovu rozdělily na "samostatné“ republiky v rámci Sovětského svazu v hranicích, ve kterých jsou zakresleny na dnešních mapách. |
Jen několik málo dnů před zahájením gruzínské akce proti Cchinvali oznámila separatistická vláda Jižní Osetie evakuaci žen a dětí směrem do Severní Osetie, tedy na území Ruské federace. To vše dost jasně naznačuje, že onen "náhlý a překvapivý" útok gruzínské armády nemohl být pro ruskou stranu zase tak moc náhlý a překvapivý.
Rusko zkouší, kam může zajít
Co vlastně chce Rusko na Kavkaze získat? Kontrolu nad oběma oblastmi mělo v podstatě již dlouho a jejich význam spočíval zejména v tom, že představovaly efektivní překážku členství Gruzie v NATO (jednou z podmínek členství je vyřešení územních sporů). Definitivní odpověď zatím nelze poskytnout. Jednou z relevantních variant je, že Rusko prostě zkouší, jak daleko může zajít, aniž by se setkalo se zásadním odporem Západu.
Není rovněž úplně jasné, jaké dopady bude mít vytoužené uznání pro oba regiony. Jižní Osetie se netají s úmyslem připojit se k Rusku, ale Abcházie usiluje o skutečnou samostatnost, a to je přece jen o něco víc než absolutní závislost na Rusku. Není však pravděpodobné, že by některý západní stát nezávislost Abcházie uznal.
V každém případě dostali ruští "jestřábi" příležitost k dosud bezprecedentní demonstraci síly a tu si v žádném směru nenechali ujít. Vyslali tím zprávu Západu, že Rusko nadále nebude ochotno tolerovat vměšování ve sféře svého "blízkého zahraničí".
Je na řadě Ukrajina?
Mnohem bezprostřednější dopad mohou mít poslední události na ostatní bývalé republiky SSSR. Moskva udělila důraznou "lekci" nejvíce prozápadní zemi ze všech svých bývalých satelitů, aniž se Západ zmohl na více než slovní podporu a humanitární pomoc. Ne nadarmo se začalo mluvit o Ukrajině jako o dalším „cíli“. Ne proto, že by se snad Rusko chystalo k dalšímu použití síly. Na Ukrajině existuje silná proruská alternativa a společnost se v souvislosti s aktuálním děním dost polarizovala. Pokud dalším důsledkem bude změna orientace Ukrajiny zpět na Východ, bude to pro Rusko jen dobře.
Pro většinu zemí bývalého SSSR je přítomnost aktivit Západu v postsovětském prostoru vítaným vlivem, který umožňuje vyrovnávat bezprostřední vliv bývalého hegemona. Příklad Gruzie však může být varováním pro ty z bývalých satelitů, které by usilovaly o silnější prozápadní orientaci. Poslední události ukázaly, že Rusko je ochotno použít při prosazování svých zájmů v postsovětském prostoru sílu, zatímco Západ ne.
Rusko může čelit řadě opatření od vyloučení z Rady Evropy a skupiny G8 přes zablokování možnosti členství ve Světové obchodní organizaci (WTO) a blokování jednání o další rámcové dohodě mezi Evropskou unií a Ruskem. Ani jedno z těchto opatření se nezdá být natolik zásadní, aby zvrátilo současný kurz ruské politiky.
Úplná nečinnost však teď již není možná. Musí si to uvědomovat i země jako Francie či Španělsko. Nejde jen o nezávislost zemí v bezprostředním sousedství Evropské unie, ale i o budoucnost zatím neaktivní společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU.
Historické paralely kulhají
Země střední a východní Evropy vnímají hrozbu ze strany Ruska i na základě svých historických zkušeností. Pokud uvidí, že se nemohou spolehnout v otázce bezpečnosti na Evropskou unii, je velmi pravděpodobné, že začnou hledat nové záruky ve dvoustranných dohodách se Spojenými státy.
"Rusko nic starého nezapomnělo a nic nového se nenaučilo," chtělo by se říci ve světle současného konfliktu mezi Gruzií a Ruskem na jedné straně a 40. výročím invaze "spřátelených armád“ do Československa. Historické paralely vypadají dobře na povrchu, při detailnějším porovnání však poněkud kulhají. Jako takové jsou dobré pro večerní filozofování, ale praktická politika vyžaduje praktická řešení. Nemá žádnou cenu pokoušet se dopátrat, kdo v prvním srpnovém týdnu vystřelil první ani čí právo je více historicky podložené, protože ani jedno takové zjištění nás nepřivede blíže k vyřešení (jakéhokoli) konfliktu. Můžeme vinu za konflikt dávat jen Gruzii, ale pak budeme v rozporu s historickými fakty tvrdit, že vše začalo v srpnu 2008 a ne na začátku devadesátých let.
Jisté je, že několikadenní válka mezi Gruzií a Ruskem spustila proces, ve kterém zdaleka nejde jen o budoucnost dvou separatistických regionů. V sázce je nezávislost bývalých sovětských republik a v neposlední řadě povaha vztahů mezi Západem a Ruskem.
