Bude to mít všechny atributy státu, ale nebude to stát.
Bude to mít právní subjektivitu, a společnou zahraniční politiku ve které to bude mít výlučnou pravomoc ve všech otázkách. Pravomoc, která se bude vztahovat "na všechny oblasti zahraniční politiky a všechny otázky týkající se bezpečnosti Unie, včetně postupného vymezení společné obranné politiky, která by mohla vést ke společné obraně". Ale to vše jen proto, aby to mohlo podepisovat některé obchodní smlouvy, a ušetřit tak inkoust Evropskému společenství, jak nám vysvětlil europoslanec Jo Leinen, který by nám přeci nelhal.
Bude to v některých oblastech mít výlučnou rozhodovací a zákonodárnou pravomoc, a ve všech ostatních oblastech to bude pravomoce sdílet s členskými státy. A to tak, že se to rozhodne které zákony a právní normy to bude přijímat samo, a které dovolí přijímat svým členům - to vše proto, aby se tím posílila role národních parlamentů. Ta bude posílena tím, že budou informovány. Ušetří se tak čas jejich poslanců, kteří nebudou muset informace o těch společně sdíleně v Bruselu přijatých zákonech a nařízeních pracně hledat v novinách, ale dostanou je pěkně přehledně srovnané na papírku, a budou je moci správně vysvětlovat svým voličům.
Ani ti voliči nepřijdou zkrátka. Ta ústava znamená gigantický skok v demokratizaci Unie. V době předústavní evropští občané psali tolik petic, jimiž se obraceli se svými problémy s evropskými nařízeními, směrnicemi a regulacemi na přetížené úředníky Komise, že je ti chudáci úředníci nestačili ani číst. Proto ty stížnosti a petice končily v koších na odpadky, na což si občané právem stěžovali.
Ústava celý proces zjednodušuje a dokonce zavádí i nástroj přímé demokracie na úrovni EU. Po jejím přijetí občan, který má nějakou stížnost na evropskou politiku, jednoduše po nedělním obědě vezme tužku a papír, obskočí si milion sousedů v několika státech Unie, ti se mu pod tu petici podepíší, on ten papír strčí do obálky, přilepí známku a pošle to do Bruselu. Ústava mu zaručuje, že ta petice s milionem podpisů neskončí v odpadkovém koši před tím, než jí evropští úředníci řádně projednají a zamítnou.
Jste z toho trochu zmatení? Nebuďte překvapení, a hlavně nezoufejte. Ti z nás, kteří měli to štěstí, a vystudovali VUML, se už, díky znalosti marxistické dialektiky, v té nové poústavní Evropě cítí jako doma, a ti ostatní udělají nejlépe, když nebudou stát v cestě, nebudou se na nic ptát, a pokud se bude konat referendum o euroústavě, jednoduše vyberou a do urny vhodí lístek s velkým ANO.
Sociálně demokratický poslanec ze Sárska pan Leinen už má tu dialektiku dávno zmáknutou, věřte jemu, ne těm domácím skeptikům. Pan poslanec je v ní tak kovaný, že mu jistě nebude ani dělat problém vysvětlit, proč jeho organizace, Svaz Evropských Federalistů (Union of European Federalists), které už dlouho úspěšně předsedá, ve své resoluci požaduje pro ten nový Evropský nestát pravomoc určovat a vybírat vlastní daně, když se přeci Unie nebude lišit od jiných stupňů státní a veřejné správy, a ty daně bude potřebovat pro to, aby mohla být nezávislá na vydírání jednotlivými členskými státy.
Jestli se požadavek pana Leinena v budoucnosti splní, ta otázka v titulku je vyřešena.
Bude to stát. A hodně.
A aby se tak stát mohlo, požaduje organizace pana Leinena ještě jednu maličkost, která zabrání tomu, aby některý z těch státečků jejichž nezávislost snad ústava v jejím dnešním znění dostatečně nerespektuje, zbytečně nestál v cestě.
Ve své další resoluci jeho Svaz žádá, aby byla odstraněna poslední překážka na cestě k Nové Evropě, a aby ty malé státečky nezdržovaly, a držely krok s hlavním proudem. Podle jeho požadavku by mělo být o budoucích změnách ústavy rozhodováno ne jednohlasně, ale pouhou většinou.
