Majitel hradu Český Šternberk, který v roce 2005 převzal od prezidenta Klause Medaili Za zásluhy o stát, se s totalitní tajnou policií pod nátlakem scházel a udal i některé informace o členech dalších šlechtických rodů. Vyplývá to ze svazku, který MF DNES prostudovala v archivech bývalé StB.
V zápisu ze schůzky z března 1957 si například estébáci o Sternbergovi napsali: "Kandidát nám sdělil, že jej napadlo, aby nás upozornil na šlechtice THUNA, který uprchl z ČSR do záp. Německa, odkud se vrátil zpět do ČSR a zde provedl prohlášení do rozhlasu. O THUNOVI dodal, že je to živel, který je schopen provést různá dobrodružství, neboť si již popáté podřezal na rukách žíly. V cizině napáchal různé zlodějiny a jeho otec jej často musel vykupovat z vězení. V záp. Německu dostal nějaký obnos peněz za odškodnění, za což si koupil nějakou hospodu. V této hospodě se prý měli scházet býv. šlechtici a budovat monarchistické hnutí."
Na jiné schůzce zase Sternberg vyprávěl, že svému strýci Arturu Mensdorffovi radil, aby Státní bezpečnosti hlásil "skutečnosti, které odporují našemu právnímu řádu".
StB na šlechtice tvrdě tlačila
Sternberg, jehož rodině komunisté po roce 1948 ukradli veškerý majetek a v roce 1957 už měl za sebou pět let práce v dolech, připouští, že jej estébáci "brutálním psychickým nátlakem" donutili ke spolupráci.
JAK NA STERNBERGAVe spisu Hrabě jsou poznámky, jak budou estébáci na Zdeňka Sternberga tlačit. Ukázky ze spisu |
Na schůzkách se ho však "tajní" už vyptávali na něco jiného: na šlechtu a poměry na rakouském velvyslanectví, kde pracovala jeho sestřenice.
Hrabě o své minulosti hovoří otevřeně. "Kromě divadelních prázdnin jsme se scházeli pořád, každý týden, čtrnáct dní," vzpomíná. Popírá však, že by "tajným" řekl výše zmiňovaná slova, která zapsali do spisu. "Moje zásada byla: Nesmíš na nikoho říci křivé slovo," tvrdí.
MF DNES požádala o zhodnocení Sternbergova spisu historika Petra Blažka z Ústavu pro soudobé dějiny, experta na spisy StB. "Ze spisu nevyplývá, že by řekl něco, co by mělo pro StB význam. Velmi obratně formuloval své odpovědi, aby nikomu neublížil. Bezpochyby bych ho zařadil mezi oběti komunistického režimu," říká Blažek.
Jako příklad uvádí, že pokud se hrabě Thun vrátil z emigrace a pronesl projev v rozhlase (o čemž se zmiňuje Sternbergův spis), byl to projev loajality k režimu a Sternbergova hlášení o Thunově pobytu v emigraci neměla velkou hodnotu.
Možnost, že by si některá šlechticova slova estébáci vymysleli, odborníci nepovažují za pravděpodobnou. "Ze spisu je patrné, že tam probíhala kontrola. Nezdá se mi, že si hlášení vymýšleli," říká Blažek.
Falšování spisu navíc nemá logiku: StB by lhala sama sobě. Sternbergův případ je hlavně důkazem toho, jak brutálně v 50. letech komunisté týrali šlechtu. Sternberg pomohl po únoru 1948 svým bratrům uprchnout na Západ, on sám byl na vojně poslán k oddílům PTP, které dělaly podřadnou práci v dolech.
KSČ ho nenechala dostudovat práva a byl rád za špatně placené místo kulisáka. "Lidi jsem varoval. Bylo obecně známo, že mě honí Státní bezpečnost. Věděli to i Karel Vlach nebo Oldřich Nový," vzpomíná hrabě na tehdejší hvězdy. Sám emigroval po srpnu 1968 do Vídně.
O tom, že toho hrabě StB příliš neřekl, svědčí i zápis z března 1962. "Jeho spolupráce na bázi šlechty nepřinesla očekávaný výsledek. Nevyvíjel vlastní iniciativu a projevoval se u něho alibismus. Doporučuji zrušit s ním spolupráci a svazek uložit," napsal nespokojený důstojník StB na závěr spisu, který má pouhých třicet stran.
HRABĚ STERNBERG: MĚL JSEM STRACH O SVÉ RODIČEHrabě Zdeněk Sternberg je přes svůj vysoký věk ve výborné fyzické i psychické kondici. Na půl století staré události si velmi dobře vzpomíná. "Mám to stále v hlavě, padesátá léta byla nejtěžší doba mého života," vzpomíná šlechtic na svou spolupráci s StB v rozhovoru pro MF DNES. Reportéry přijal na svém hradě v Českém Šternberku, kde žije. Jak v roce 1957 začaly vaše kontakty s komunistickou Státní bezpečností? Byl jsem předvolán na Letnou do té kachlíkárny, kde bylo ministerstvo vnitra. V kanceláři seděli dva muži, kteří řekli, že jsem sice zatížen původem a že v době zostřeného třídního boje jsem nepřítel, ale že mi prokazují velikou laskavost a vstřícnost. A dali mi takový papír k podepsání. Já jsem řekl: Pánové, to na mně nechtějte. Oni řekli, ať to napíšu vlastními slovy. Napsal jsem, že pokud se dozvím o závažném trestném činu, budu to hlásit Veřejné bezpečnosti, což je povinen každý občan. Když jsem to jednomu z nich dal, rozzlobil se, začal téměř křičet a nadávat, že ještě uvidím. Pak řekl, že můžu jít. Asi po týdnu jsem vyšel z divadla, kde jsem tehdy pracoval jako kulisák, znenadání ke mně přišli dva muži, popadli mě v podpaží, nacpali do auta a vezli mě na nějaké parkoviště u Zbraslavi. Tam se mě začali vyptávat, já jsem zase uhýbavě odpovídal a přiznám se, že jsem měl strach. Nejen o sebe, ale i o své staré rodiče. Připouštíte, že váš podpis pod závazkem ke spolupráci může být pravý? Jak na vás StB tlačila? Od počátku mi vyhrožovali. Moji staří rodiče tehdy bydleli na hradě Český Šternberk ve dvou pokojích. Říkali, že je vystěhují a že já taky můžu jít znova na šachtu. Říkali: Pro nás není problém s vámi cokoli udělat, odpovídejte tak, abyste nás uspokojil, jinak se budete divit. Měl jsem strach. Po několika letech nebo měsících jsem se z toho příšerného nátlaku, který se stále stupňoval, nervově zhroutil, ležel jsem tři týdny v nemocnici pod Petřínem a byl jsem úplně na mizině. Kdykoli zazvonil telefon nebo za mnou někdo šel na ulici, byl to trvalý strach a stres. V každé druhé větě nějaké vyhrožování vůči mně nebo mým rodičům, já jsem měl za sebou předtím pět let havířiny a byl jsem rád, že jsem byl ulitej v tom divadle. Ze spisu vyplývá, že jste udal některé podrobnosti ze života hraběte Thuna. Šlechtici Mensdorffovi jste zase prý radil, aby tajné policii sám dával informace. Je to všechno vymyšlené, já Thuna vůbec neznal, ani jsem ty podrobnosti, které ve spisu jsou, nevěděl. Artur Mensdorff byl můj strýc, který byl stejně jako já sledován Bezpečností. Vyměňovali jsme si zkušenosti. Říkal jsem třeba: "Strýčku, dneska jsem byl zase na pohovoru, chtěli tohle a tohle, na to si dávej pozor." Dávali jsme si tipy. Ale určitě jsem mu neradil, aby spolupracoval. To je všechno vybájené. Opravdu jste nikdy neprozradil nic důležitého? Pečlivě jsem se bránil tomu, abych řekl na někoho něco negativního, co by mu mohlo uškodit. Neustále jsem zaváděl hovor jinam. Navíc jsem lidi, na které se mě Bezpečnost vyptávala, varoval. |
