Jedenadvacetiletý student sociologie na brněnské Masarykově univerzitě se tím přehnaně netrápí. "Už na škole jsem platil spíš za grázlíka - kouřil jsem za školou, učil jsem se spíš průměrně.
Ale broukům jsem nožičky opravdu netrhal," říká se smíchem. Původně chtěl být popelářem nebo automechanikem. Nakonec absolvoval nymburské gymnázium. Jeho vedení - s poukazem na špatné zkušenosti s novináři dnes nechce o Pioreckém mluvit.
"Mohu říct, že s ním máme spíš zkušenosti negativní," prohlásila zástupkyně ředitele, profesorka Věchtová. Podle ní víc než škole se věnoval ochraně přírody. "A bavila mě občanská výchova," dodává položertem Piorecký.
Už v Nymburce pořádal Viktor Piorecký osvětové besedy o občanské angažovanosti. Jejich tématem nebylo nic menšího než třeba: "Další budoucnost lidstva".
Jezdil na blokády Temelína, chodil na street party a demonstrace za lidská práva. Poté, co začal studovat v Brně, stal se členem Nesehnutí, iniciativy zabývající se ekologií a lidskými právy. "Viktor určitě není zlý, ale chová se často jako malý kluk," říká Jan Beneš, jeho kolega z Nesehnutí. "Je živelný a impulzivní, často jej něco napadne a okamžitě to udělá. Pokud ale diskutuje s jinými lidmi, chová se k nim korektně." Alžběta Melkusová, Pioreckého spolužačka z vysoké školy, ho považuje za svého nejlepšího kamaráda. "Všimla jsem si ho hned v prvních dnech ve škole.
Je hodně komunikativní a sympatický, ochotně pomůže ostatním lidem. Možná mu chybí ambicióznost. Myslím, že je také dost odpovědný. Divila jsem se, když jsem jej potkala při zápisu do dalšího ročníku. Bylo to den před těmi největšími demonstracemi, kdy měl určitě plno jiných starostí než školu." S názorem, že "Viktor rozhodně netrpí přehnanou úctou k autoritám," souhlasí i Josef Greš.
Šéfredaktor křesťanského měsíčníku Anno Domini chodil s Pioreckým půldruhého roku na kursy angličtiny. "Má sice nekonvenční myšlení a nebaví jej nekriticky přejímat názory jiných, ale všeobecná pravidla slušného chování mu nikdy nedělala problémy." Sám Piorecký o sobě mluví jako o "liberálním ekologickém anarchistovi moderního typu".
Už několik let se účastní anarchistických demonstrací, jež čas od času končívají symbolicky bitkami s pravicovými skinheady.
Svůj vztah ke skinům popsal v jednom z loňských čísel týdeníku Respekt: "Jsou schopni nashromáždit veliké množství lidí, kteří jsou pak ochotni třeba vypalovat byty Romů. A když jim jejich akce povolují úřady, musí se jim někdo postavit." Před zářijovými demonstracemi proti globalizaci se Viktor Piorecký nejvíc "proslavil" začátkem loňského prosince, kdy červenou barvou pomaloval ruský konzulát v Brně. Nesehnutí tehdy svérázným způsobem protestovali proti válce v Čečensku.
Brněnský soud ocenil jejich snahu (vedle Pioreckého se do malování zapojili i další tři lidé) stovkou hodin veřejně prospěšných prací. Soudce si nicméně při čtení rozsudku neodpustil neobvyklou poznámku: "Piorecký patří v dnešní sobecké době mezi menšinu nezvykle aktivních lidí, jimž není lhostejné utrpení jiných." Dagmar Piorecká, Viktorova matka, vzpomíná, že už jako dospívající kluk se pral, když se někdo posmíval jeho bratrovi, který má lehký mentální handicap.
"Nebojí se nastavit kůži a není líný přemýšlet. Jenom někdy dokáže pěkně vypěnit, ale rychle to zase vyprchá. Jediné, co bych vytkla jemu i INPEG, je určitá dávka naivity. Nedohlédli, kam až to všechno může dojít," dodává Dagmar Piorecká.
