Brzy začne trénink glasgowského fotbalového klubu českých a slovenských Romů. Sraz je na křižovatce dvou typických glasgowských ulic s domky s arkýři nebo z červených cihel. Úderem čtvrté hodiny odpolední se na nároží scházejí asi pětadvacetiletí snědí mladíci v černých kožených bundách s nejmodernějšími mobily v rukou.
Pod nohama jednoho z nich se objevuje míč a ještě tady na ulici si začínají kopat. Jedna střela se odráží i od okna jedoucího auta. Na nedalekém hřišti na malém náměstíčku se oblékají do zeleno-bílých dresů podobných dresu slavného Celtic Glasgow, rozdělují se do dvou týmů a vydrží skoro hodinu hrát.
Velká Británie by se mohla nazývat "rájem českých Romů". Ještě před pěti roky byli čeští Romové v potupné roli běženců, kteří utíkali do Británie žádat o azyl. Dnes je všechno jinak. Stačí svézt se autobusem nebo letadlem z Prahy na britské ostrovy a na palubě na Romy určitě narazíte.
Bossem Romů po pěti letech
Fotbalový klub sestavil Andrej Gombár, považovaný v ulici za "bosse". Odpovídá tomu i jeho zakulacené břicho. Pomáhá se zařízením různých věcí méně jazykově vybaveným. Třeba jim i tlumočí u zubaře.
V jeho bytě, který se nijak neliší od romských příbytků v Česku, upoutá obrovský krb vévodící obývacímu pokoji - v britských domech standard - a ubrusy či další doplňky s asijskými motivy, důsledek toho, že žije v převážně pákistánské čtvrti. Internet má doma a na obrazovce nadšeně ukazuje stránku slovenského města Michalovce, odkud pochází a kde dělal taxikáře. Patří ještě k Romům z první uprchlické vlny a chlubí se, že procestoval Evropu.
"Neutíkal jsem před chudobou, chtěl jsem do světa, říká Andrej Gombár.
V obývacím pokoji pobíhají i dva jeho synové, André a Mário, v nezbytných fotbalových dresech. Ti už chodí do britské školy. Na otázku, jestli mají anglické školní uniformy, Andrej přikyvuje: "Ale na ty nám národní výbor přispívá 50 librami každý rok," říká a národním výborem myslí místní radnici.
Jestli existuje ve skotském Glasgow něco jako romská čtvrť, pak je to okolí Langside Road. Místní by ji spíše znali jako pákistánskou čtvrť. Štíty nad některými obchody nesou anglické i arabské nápisy. Na křižovatce stojí anglikánský kostel přeměněný na mešitu. Musíte tam jet asi dva kilometry na jih od centra čtvrtí továrních hal. Nebýt domků z červených cihel, předměstí by na první pohled připomínalo třeba průmyslovou Plzeň.
Sen mnoha českých a slovenských Romů začíná v domě s nápadným nápisem Bohemia na štítu, který stojí o kus dál v Langside Road. Tady sídlí zprostředkovatelna práce "Bohemia Recruitment" Petra Kupky. Díky ní sem může přijet pracovat i člověk, který neumí anglicky. vydělá si asi 800 liber měsíčně na stavbě, v pekárně či továrně, ale půlka platu padne na nájem. Agentura mnohé klienty doslova "vodí za ručičku". Za to platí Kupkovi provizi 10 liber týdně. "Když třeba klient onemocní, tak ho omluvíme u zaměstnavatele my,"popisuje Kupka.
Vzal úspory a jel do Anglie
Pákistánci jsou v Británii známí tím, že skupují domy a pronajímají je Romům a dalším přistěhovalcům. "Romové jsou často vyučení zedníci a řemeslníci, takže Pákistáncům opravují domy. Obě komunity se spřátelily," vysvětluje Kupka.
Jeden příklad za všechny: u Kupky sedí v době rozhovoru v kanceláři Pákistánec v teplákové soupravě. Chová se tam jako doma a volně si půjčuje papír a propisku. Když se tomu reportér MF DNES diví, Kupka se zmíní, že tomuto Pákistánci patří skoro celá ulice (v níž žijí i zdejší Romové).
Jak takové soužití vypadá, ukazuje případ Romky Lenky Kalejové, která nyní žije v anglickém Gloucesteru. Ta má podle vlastních slov za partnera Pákistánce.
Jediní, kdo trochu idylu na ostrovech svými vyjádřeními nabourávají, jsou nově příchozí Romové. Jako třeba bývalý romský podnikatel Martin M. Ten jako jediný nechce zveřejnit příjmení, ale zato mluví nejotevřeněji.
Z Letovic na jižní Moravě se jednoho dne před půl rokem rozhodl odejít do Velké Británie. Pracoval v továrně, která přesunula výrobu do Rumunska. Před odjezdem odchodil dvanáct lekcí angličtiny a vzal s sebou naspořených 40 tisíc korun do začátku.
"Zaměstnávám se přes agenturu a nezřídka se stane, že týden pracuji a týden ne. Firma totiž jednou řekne, že chce deset lidí, jindy patnáct," říká Martin M.
Podotýká, že z Česka utekl hlavně před rasismem. "Sháněli jsme byt v Olomouci a pronajímatelé nám rovnou řekli, že nás nechtějí, protože jsme Romové. Nepomohlo ani to, že jsme nabízeli kauci," líčí Martin.
Vydělává si u pásu v masokombinátu. Dostává čistou mzdu v přepočtu 27 tisíc korun. Martin má šanci, že až se doučí řeč, "osamostatní se" od agentury a najde si stálou práci. Bydlí v Berkeley Street - v suterénním bytě, ale zase úplně v centru města. Od ledna žije v Glasgow i jeho manželka a dvě děti. Ty by správně v Česku chodily do páté třídy, ale místo toho ve Skotsku zůstávají přes den doma, občas zajdou do knihovny na internet zdarma.
Možná ještě na vyšší úrovni než v Glasgow žijí Romové "dole" v Anglii ve městě Newcastle. V ulici, kde bydlí, zároveň parkují i mercedesy zbohatlíků. Myčce aut se tu dokonce přezdívá Slovakia Car Wash, protože tam pracují skoro samí slovenští Romové.
"Do Česka už se nikdy vracet nechceme," říká David Žiga (původem z Plzně), který pracuje zase u jiné myčky ve městě. Nejspíš mluví za většinu česko-anglických Romů. Vlastenectví přesto neztratil. Na sobě má český hokejový dres, ve kterém fandil u televize, když se hrály zápasy na olympiádě v Turíně.
Britové si prozatím nové národnostní menšiny ve své zemi příliš nevšimli. To potvrzuje částečně i glasgowský kněz Peter Griffiths.
"Myslím si, že Glasgowané zatím o příchozích Romech skoro nic nevědí," odhaduje Griffiths.
Ani místní policie nemá s českými Romy žádné problémy. Glasgowský policejní mluvčí Carlo Lamanuzzi se dokonce bezelstně zeptal, jestli přijeli den předtím a v karavanech. Stejně tak i recepční v místním hotelu Victorian House na otázku, jestli mu Romové nějak vadí, třeba že místním berou práci, s úsměvem odpovídá: "Mojí práce se to netýká."
Západ nejdřív viděli v televizi
Romy inspirovala k cestě za La Manche reportáž Novy. Ta odvysílala v srpnu 1997 zprávu o tom, že někteří Romové z Ostravska požádali o politický azyl v Kanadě a dostali ho. Šot pak spustil lavinu dalších pokusů Romů odletět přes oceán. V říjnu 1997 kanadská vláda obnovila pro občany České republiky vízovou povinnost a začala o tom uvažovat i Británie. Britové zase Romy vraceli do francouzského Calais.
V únoru 1998 skutečně první Romové, kteří odjeli v předchozím roce do Británie, azyl na ostrovech dostali. Británie však zareagovala i jinak. Na ruzyňském letišti začali v létě 2001 úřadovat britští imigrační úředníci, kteří Romy "vraceli". V roce 2004 se všechno obrátilo. Česko vstoupilo do EU a Británie mu uvolnila pracovní trh.
