Výše řečené obzvlášť zřetelně to platí pro 1,5 milionu lidí natěsnaných do pásma Gazy, sevřeného mezi Izrael, Egypt a Středozemní moře. Hamásem řízenou vládu v Gaze už Západ izoloval. Tento týden bude Kongres USA projednávat zastavení pomoci palestinské samosprávě se sídlem na Západním břehu. Přitom je namístě více - a nikoliv méně - mezinárodní angažovanosti ve vztahu k palestinskému lidu.
Statistiky říkají, že 80 procent obyvatel Gazy závisí na potravinové pomoci OSN. Míra nezaměstnanosti mladých lidí dosahuje 65 procent. Úřad OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí má na webu kompletní databázi zachycující, kolik nákladních vozů s rozličnými dodávkami vpustily do pásma izraelské úřady.
Situace těchto lidí – či spíš boj nad jejich situací – se pravidelně objevuje ve zpravodajství, naposledy když jinak celkem účinné příměří narušily v srpnu násilnosti. Gaza se přitom ovšem stala časem – a širším mezinárodním společenstvím – zapomenutou zemí.
Palestinky se dívají na fotografie některých palestinských vězňů na zdi budovy Červeného kříže v Gaza City (15. října 2011)
Messi, bílé šátky, trosky
Přijal jsem proto nabídku organizace Save the Children (Zachraňte děti) a minulý týden jsem pásmo Gazy navštívil. Dokud jsem byl členem vlády, z bezpečnostních důvodů jsem tam jet nemohl. Teď jsem chtěl vidět život, ne statistiky. Účelem mé cesty nebylo setkat se s politiky či významnými lidmi, ale podívat se, třebas jen letmo, jak tam lidé žijí.
A nalezl jsem skutečný život. Chlapce v západních fotbalových dresech – hlavně Lionela Messiho z Barcelony. Restaurace s výhledem na Středozemní moře. Školačky v bílých šátcích, kam se jen člověk podívá. Holiče, prodejny oděvů, stánky se zeleninou. A hustou dopravu – včetně nových aut propašovaných tunely pod koridorem Filadelfi, který se táhne podél egyptské hranice.
Skutečný život je ale také traumatický a omezený. Viděli jsme budovy – a nejen bývalé hlavní sídlo Hamásu –, jež byly stále v troskách. Domy provrtané kulkami. Až osm hodin denně nefunguje elektřina. Nedostatek škol a učitelů si vynutil umisťování 50 až 60 žáků do jedné třídy a výuka se omezuje na několik hodin denně, aby se vystřídaly dvě, či dokonce tři směny.
Válka si oběti nevybírá. Třináctiletá dívka zabitá při náletech v Gaze; srpen 2011
Na následky války člověk naráží všude, nejsilněji však při setkání s těmi, kdo uvízli v přestřelce. Setkali jsme se s neteří a synem zemědělce, kteří se dostali do kleští v „nárazníkové zóně“ mezi izraelskou hranicí a Gazou. Izraelské střely ji ve válečných letech 2008-2009 připravily o oko a jeho o ruku.
Zakrnělost, podvýživa, výchova
Organizace Save the Children se pochopitelně zajímá hlavně o 53 procent obyvatel Gazy mladších osmnácti let. Statistiky říkají, že jedna jedesetina dětí je „zakrnělých“ – do dvou let věku byly tak podvyživené, že nikdy nedorostou, jak by jinak mohly.
Viděli jsme, co se s tím Save the Children snaží dělat ve vyživovacím centru, které slouží matkám a dětem ve městě Gaza. Potřeby jsou základní: propagace kojení, zásoby potravin pro malé děti a lékařská péče o matky. Pro pomoc si však nepřicházejí všichni, kdo ji potřebují, a tak organizace platí terénní pracovníky, kteří povzbuzují rodiny, aby služeb využívaly.
Pozoruhodný kus práce je odváděn k vytváření příležitostí, jakož i k předcházení katastrofy. Dětské centrum Qattan je soukromě financovaná knihovna, která funguje i jako a dramatický, počítačový a mládežnický klub a byla by ozdobou kterékoli britské komunity. Její ředitel mi řekl, že se drží kréda „budovat osobnosti, ne budovy“. Centrum je skutečnou oázou.
Poměry obklopující takovéto oázy představují vrcholné selhání politiky. Když v lednu 2009 skončila válka, mezinárodní společenství mělo plnou hlavu otevírání Gazy světu. Po téměř třech letech tu není nic než patová situace – odpovídající obecnějšímu patu ve snaze dobrat se k palestinskému státu, který by mohl žít vedle Izraele.
Území pod správou Hamasu a Fatahu, stav na jaře 2011
Kdo nese zodpovědnost
Zodpovědnost nese v prvé řadě Izrael. Mírová rezoluce OSN ke Gaze (již sepsala Británie) vyzývá izraelskou vládu, aby otevřela zásobovací trasy, což však bylo splněno jen z malé části. Právě proto jsou tunely tak živým podnikem, jejž Hamás zdaňuje, aby financoval své aktivity. Izraelská vláda by opáčila, že vyslyšena nebyla ani paralelní výzva téže rezoluce, aby byl zastaven příliv zbraní do Gazy. I to je pravda.
Mezinárodní tlak přesto ochabl. Pozornost se přesunula. Obyvatelé Gazy však se svými potřebami zůstávají v situaci, již britský premiér David Cameron loni označil za „vězeňský dvorek“. Přes partajní a národní rozdíly určitě existuje prostor pro řešení těchto naléhavých humanitárních potřeb, které jinak budou zdrojem budoucích politických potíží.
Nesnesitelnost situace v Gaze ještě zesiluje skutečnost, že panující status quo je vlastně iracionální. Není v ničím politickém zájmu. Bezpečnost Izraele neposiluje a Hamásu ani Fatahu na popularitě nepřidává.
Mladá maminka ve vyživovacím centru mi řekla, že právě dokončuje studium účetnictví – ale že práce není. Devítiletý Júsuf mi od počítače v centru Qattan řekl, že chce být pilotem. Tito lidé nejsou hrozbou pro mír na Středním východě. Jsou jeho nadějí. Potřebují jediné: šanci určovat svou vlastní budoucnost.
Britský šéf diplomacie David Miliband s afghánským prezidentem Hamídem Karzáím (21. 11. 2009)
David Miliband byl v letech 2007 až 2010 britským ministrem zahraničí a v současnosti je poslancem za Labouristickou stranu.
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil David Daduč. Titulek a mezititulky jsou redakční.
