Lisabon poloviny 18. století byl synonymem luxusu a přepychu. Vyrostla nová budova opery s pódiem tak velkým, že se na něm otočil kočár tažený šestispřežím. Do přístavu každoročně připlouvalo na tisíc lodí naložených kořením a koloniálním zbožím. Po nalezení zlata v Brazílii byl navíc portugalský král považován za nejbohatšího evropského monarchu.
1. listopadu 1755, na svátek Všech svatých, panoval v ulicích Lisabonu čilý ruch. Pobožní Portugalci docházeli do kostelů na ranní mše a cestou se stavili na tržišti. Na odbyt tehdy šlo i drahé zboží a nic nenasvědčovalo tomu, že se stane něco neobvyklého.
Po 9. ráno se země párkrát lehce zachvěla. Nikdo tomu ale nepřipisoval větší význam, svědci si prý mysleli, že jen kolem projel kočár. V 9:40 se ale najednou rozezněly zvony, jako by je rozhoupala neviditelná ruka. Do několika sekund pak začalo doslova peklo.
Domy se hroutily k zemi a padající zdi a střechy zabíjely lidi, kteří vystrašení prchali úzkými uličkami. Otřesy přitom trvaly nekonečných deset minut. Celkem Lisabon zaznamenal tři ataky, oddělené od sebe vždy asi minutovou pauzou klidu.
Zemětřesení 1755Ničivé zemětřesení v listopadu 1755 dosáhlo síly 8,5 až 8,7. Vyvolalo přílivovou vlnu a způsobilo i požáry, které zasáhly několik čtvrtí. Katastrofa má na svědomí desetitisíce lidských životů, trosky zbyly ze tří čtvrtin domů včetně nově otevřené opery nebo královského paláce. |
K zemi padalo čím dál víc domů, nevydržela ani nová opera nebo královský palác. Nejvíce lidí ale umíralo v kostelech, které byly ve svátek zaplněné do posledního místečka.
Kdo nezůstal pod sutinami, utíkal většinou k přístavu. Tam ale všichni zůstali v úžasu stát. Voda totiž jako by také prchala z města. Tehdy totiž ještě nikdo nevěděl, že ničivá přílivová vlna se ohlašuje právě tak, že voda ustoupí. Když proto tsunami udeřilo, nikdo to nečekal. Lidé, kterým se později začalo říkat nešťastní, zůstali uvěznění mezi mořem a troskami města.
Jako by toho nebylo dost, postihl zbytky města ještě obrovský požár. Malá ohniska se rychle rozšířila a co odolalo otřesům, pohltily plameny. Zničeno bylo všechno zboží i obchodní záznamy. Svěží vítr od moře navíc oheň stále rozněcoval.
Jen rychlý zásah jediného člověka zabránil tomu, aby město utonulo v chaosu. Dotyčným však nebyl král Josef I., ale markýz de Pombal. Ten rozkázal pohřbít mrtvé a postarat se o živé, vyhlásil stanné právo, nechal zřídit přístřeší pro zraněné, sestavil úklidové čety. Vymohl navíc povolení pro vykopání masových hrobů, které byly pro katolíky nemyslitelné, ale nezbytné, aby se předešlo vypuknutí a šíření nákaz. Fakticky tak převzal moc. Byl totiž všudypřítomný, zatímco král trpěl nočními můrami a klaustrofobie ho donutila prožít zbytek života ve stanech a dřevěných stavbách.
DokumentFilm Lisabonská tragédie odvysílá ČT2 v sobotu 5. 11. ve 20:00. |
Pobožní Lisaboňané začali okamžitě přemýšlet o tom, proč se taková tragédie stala právě jim. Fanatičtí kněží zemětřesení vykládali jako hněv a boží trest. Pombal se však k věci stavěl ryze racionálně, otřesy pro něj byly přírodním fenoménem.
Co bylo přesnou příčinou zemětřesení, se ani současným vědcům ještě nepodařilo zjistit. Otázkou proto zůstává i to, jestli se někdy nebude tragédie opakovat. Současný Lisabon totiž vyrostl na stejném místě jako ten novověký.
"Nejpravděpodobnější příčinou bylo to, že se část africké zemské desky tlačí pod evropskou desku," říká v dokumentu Marc-André Gutscher z univerzity v Brestu. Výzkum provádí i loď Hesperides, která mimo jiné mapuje mořské dno a určuje seismicky aktivní oblasti.
