Společně s Chorvatskem to bylo dosud nejdelší takové působení naší armády v zahraničí první velká dlouhodobá mise, které se máloco může rovnat. Naši vojáci, a nejenom v Bosně, ale i v Chorvatsku, a zejména pak v Kosovu, si vysloužili ostruhy a zároveň respekt znepřátelených stran i zbytku světa.
Neproslavili se až tak v bitevních vřavách jako spíš v každodenní práci, která často několikanásobně překračovala rámec jejich vojenských povinností. Naši muži řešili nejenom vojenské a bezpečnostní problémy strategického významu, ale chránili osamocené osady, staré lidi, vyjednávali při sporech, pomáhali obnovovat silnice i obyčejná obydlí a své vojenské lékaře nejednou dávali k dispozici místním civilistům.
A byla to nejenom dobrá pomoc Bosně a Balkánu. Hodně jsme tím pomohli sami sobě. Právě chorvatská a bosenská mise naší armády byly významným důvodem pro to, aby naše země mohla být přijata do Severoatlantické aliance.
Ale nejenom to. Naše armáda získala obrovské zkušenosti a zvedla sebevědomí sobě i celé zemi.
Stáli jsme po boku Američanů, Britů, Francouzů a dalších zkušených vojáků a v některých výjimečných situacích jsme byli schopni vyřešit i více než oni. Třeba i proto, že jsme uměli promluvit jinak než jen svou rodnou řečí.
V balkánské misi naše novodobá armáda měla i své první padlé. Nezemřeli nadarmo, ačkoli některé okolnosti jejich smrti byly skličující. Uvědomili jsme si, že náš svět nekončí jen hranicemi naší malé země. Že je třeba nést odpovědnost a mnohdy něco obětovat.
