Ingr, který manželku zabil šesti ranami nožem v domě v brněnské městské části Maloměřice a Obřany 3. srpna 2011, poslal dopis z věznice ve Valdicích. Na sedmi stránkách se k vraždě vrací. K tomu, co jí předcházelo i co následovalo. Pocit viny za svůj čin prý cítí. Především však přemýšlí, co měl tehdy udělat jinak.
„Problém byl, že v té době jsem byl postaven před Sofiinu volbu a já se pokoušel vyřešit bezbolestně něco, co bezbolestné řešení nemělo. Myslím, že poslední rok jsme spolu už neměli žít vůbec,“ stojí v dopise.
Simona Monyová
„Tak proč pro to něco neudělal? Řekl bych, že snaha o to, aby žili samostatně, byla pouze ze strany mamky,“ reagoval na prohlášení syn Monyové Dominik Ingr. Jeho a staršího Michala měla žena z prvního manželství. Poté, co se provdala za Ingra, nechala dětem změnit příjmení. Sama používala pseudonym Monyová jako poctu dědečkovi, který jí říkával Mony.
„Na žádné prosby či domluvy nereagoval. Tudíž jej pryč z domu musela vystěhovat firma. A kam? Do bytu, který na vlastní náklady pronajala právě mamka,“ zavzpomínal Dominik.
Lítost není předstíraná, míní psycholog
Ingr po činu zavolal na tísňovou linku. Už do telefonu se operátorce přiznal, že to byl on, kdo ženu ubodal. Psychiatrické posudky soudních znalců vyhodnotily jeho osobnost jako narcistní, nezvládající agresi.
„Obecně lze říci, že lidé nezvládající vlastní agresi mívají problém plně si za své chování převzít zodpovědnost a vnímat je jako nepřípustné. I kdyby je někdo provokoval, vyvolával konflikty, jsou to oni, kdo ublíží, kdo zodpovídají za své ruce a nohy. Náznaky neúplného převzetí zodpovědnosti za svůj čin jsou v dopise patrné,“ okomentoval řádky psané z vězení psycholog Tomáš Kvapilík z organizace Spondea.
Co také napsal Boris Ingr„Ona se používá taková fráze: Budu se snažit splatit svůj dluh vůči společnosti, jenže v případě Simona Monyová to přestává být frází. Nevím, jestli se to dá zvládnout, ale aspoň se o to pokusím. Byl jsem přesvědčený, že vím, co se tehdy stalo. Velkou pravděpodobnost mého přesvědčení mi potvrdili i dva psychiatři. Navrhl jsem tedy soudu, zdali by bylo možné provést rekonstrukci na místě činu, při které bych si mohl ověřit hodnověrnost své vzpomínky, do té doby dle psychiatrů zablokované. Soud návrh neakceptoval.“ |
Zvláště je to podle něj vidět na pasáži, v níž se Ingr ohrazuje, že „se jednalo o italské manželství, ale určitě ne o domácí násilí“. Monyová se přitom několika svým přátelům svěřila, že ji manžel týral. O domácím násilí psala i ve svých knihách.
Kvapilík se však zároveň domnívá, že z dopisu jsou vidět lítost a skutečné emoce. Ne předstírané a zištné, které nejsou u násilných osobností výjimkou.
„Pochopitelně se omlouvám rodině, přátelům, čtenářům - prostě všem, kteří ji měli rádi. Jenže stejně je to strašně málo. Toto je jedna z věcí, o které hodně přemýšlím, protože mě trápí a bude trápit,“ svěřil se Ingr, jenž si krátí čas psaním do vězeňského občasníku a zdokonalováním se v angličtině.
Ingr na tragédii hledal pozitivum
Ingr dále píše, že se snažil na tragédii najít i nějaké pozitivum. Spatřuje jej ve faktu, že se po spisovatelčině vraždě rozhodla spousta týraných žen domácí násilí nahlásit.
Kuráž obětí vyhledávat pomoc rok od roku skutečně roste. Martina Hronová z neziskové organizace ROSA, specializující se na pomoc ženám, které se setkaly s domácím násilím, odhaduje, že jim počet klientek přibývá každým rokem o dvacet procent.
Pro všechny má důležitou radu - nesdělovat agresorovi úmysl odejít. „Jakmile mu to oznámí, vystavuje se největšímu riziku, největšímu ohrožení. Proto je nejlepší vyhledat nejprve pomoc, ať už odbornou, nebo od někoho blízkého, a odchod pečlivě naplánovat,“ vysvětlila Hronová.
Monyová si dlouho své problémy nechávala pro sebe. Modřiny sváděla i před nejbližšími kamarádkami na to, že spadla.
Rodina nemůže dům bez Ingrova souhlasu ani pronajmout
Dům v Obřanech, kde se vražda stala, zeje prázdnotou. Ingr jeho prodeji bránil. Podle svých slov proto, že když jej rodina Monyové chtěla prodat, byly ceny nemovitostí nízko. „V té době byly ceny nemovitostí na historickém minimu, takže s ohledem na ochranu zájmů našeho nezletilého syna jsem nesouhlasil,“ napsal v dopise.
„Od té doby dům stojí, já s manželkou a bratrem tam musíme pravidelně jezdit a starat se o něj,“ vylíčil nejstarší syn Michal. V domě s takovou historií nikdo z nich bydlet nechce a nebude, takže je jen stojí peníze za energie, opravy a hypotéku. Bez Ingrova souhlasu jej nemůžou ani pronajmout.
Syn Michal se stará o nakladatelství své zesnulé matky. Původně její knihy vydával manžel. Po vraždě stoupl prodej knih až čtyřnásobně.
Rozsudek nad Ingrem padl v roce 2012:
29. února 2012 |
