Nejvíce trablů si s ním užil rasistický režim bělošských Jihoafričanů, který na jižním konci černého kontinentu vybudoval systém apartheidu. V něm každá rasa měla své přidělené místo: běloši jako řídící kádři nahoře a černoši jako jejich pracovní síla dole.
Tento stav se pranic nelíbil mladému právníkovi, kterému se jako jednomu z mála černochů dostalo dobrého vzdělání. Vůbec se mu nelíbil, a proto se zapojil do aktivit již desetiletí existující organizace Africký národní kongres (ANC).
Ten se po léta nenásilnou cestou inspirovanou Mahátmou Gándhím snažil pro černochy dosáhnout rovnoprávného postavení s Afričany evropského původu. Bez výsledku.
Potížista Mandela přidal na razanci a společně se svými spojenci prosadil, aby se přikročilo i k násilným akcím. Sám se stal šéfem ozbrojené složky ANC, která se honosila bojovným názvem Kopí národa.
Donedávna úředně teroristou
Útočila hlavně na strategické cíle a Mandela byl zadržen policií dříve, než se Kopí stihlo namočit do krve civilistů. I tak mu apartheid dal nálepku teroristy.
A ta na něm drží festovně – například teprve před dvěma měsíci si v USA poslanci povšimli, že svět už je někde jinde, a nařídili vyřadit ANC ze seznamu teroristických organizací.
Mandela byl odsouzen v roce 1964 k doživotnímu pobytu za mřížemi. Své věznitele na proslaveném ostrově Robben Islandu iritoval svou hrdostí. Jeho spoluvězni popisují, jak jejich vůdce nikdy nedopustil, aby vypadal zkroušeně. Stále věřil, že jednou vyjde ven.
Z basy do křesla prezidenta
Stalo se tak s velkou slávou v roce 1990, kdy tehdejší bělošský prezident země Frederik Willem de Klerk udělal z potížisty hlavního vyjednavače černošské populace při rozebírání systému apartheidu.
Za to, že se to povedlo bez občanské války (byť k ní někdy bylo hodně blízko), dostali oba v roce 1993 Nobelovu cenu míru. A Mandela v roce 1994 po prvních všerasových volbách nastoupil do čela Jihoafrické republiky.
A v této funkci se stal potížistou pro prezidenty ostatních afrických států. Na rozdíl od většiny z nich si nekradl do vlastní kapsy ani nepodlehl touze zůstat u moci až do smrti.
Černým svědomím afrických vládců
Svým dobrovolným odchodem po skončení prvního prezidentského mandátu ukázal Afričanům i pochybovačnému světu, že demokracie má v Africe budoucnost.
Nyní plní roli černého svědomí současných afrických lídrů hlavně ve vztahu k Zimbabwe.
Zatímco oni zlehčují represe, kterými Mugabe týrá svou zemi, Mandela je neváhá nazvat pravými jmény. A hodlá tak činit i v desáté dekádě svého života.
