Tento rodák ze Skůry u Slaného zasvětil celý život boji proti komunismu a za svobodu Československa.
Těsně před popravou – výkon trestu pozastaven
Když v květnu 1939 prchal z protektorátu do Jugoslávie, chytili ho Maďaři a uvěznili. Tehdy utekl z vězení poprvé. Cesta na Balkán byla zavřená, zamířil tedy do Sovětského svazu. I tady ho zavřeli – sovětský vůdce Stalin považoval všechny uprchlíky za německé špiony. Osmnáctiletý Raichl putoval do pracovního tábora na Sibiři.
Byl to tábor vyhlazovací – vězňové tam přežívali nanejvýš čtyři roky. Mladý vzpurný Čech utekl i odtamtud. Chytili ho několik stovek kilometrů na západ ve Sverdlovsku. Bylo mu dvacet, když nad ním soud tajné policie NKVD vynesl rozsudek smrti. Důvod? Sabotáž – tím se rozuměl útěk – v době války. Ostatní uprchlíci z jiných táborů dopadli stejně.
Když pro něj přišli na popravu, zeptali se ho ještě pro jistotu: Vy jste Čechoslovák? Přisvědčil že ano. Pak se dověděl: Na základě sovětsko-československé dohody se výkon trestu pozastavuje. Ale místo propuštění ho poslali do dalšího tábora – na strašný poloostrov Kolyma. Tam protrpěl tři měsíce, než dostal povolávací rozkaz do Buzuluku.
„Nechovám nenávist k ruskému lidu,“ říkal. „Já jsem ho litoval. Babička nám dala poslední brambůrek. Když vám dává člověk, který má sám hlad, musíte si ho vážit. Rozlišoval jsem mezi bolševiky a obyčejnými lidmi.“
| ČESKOSLOVENSKO VE ZVLÁŠTNÍCH SLUŽBÁCH |
|
Česká televize vysílá od ledna na ČT 2 seriál Československo ve zvláštních službách. iDNES připravil ve spolupráci s autorem seriálu Karlem Pacnerem speciální přílohu o tomto projektu. Druhý svazek stejnojmenné čtyřdílné knihy o československých výzvědných službách vychází v nakladatelství Themis v březnu. |
Nemluv s nikým o našich komunistech!
Do městečka Buzuluk, kde se tvořila čs. vojenská jednotka v SSSR, přijel v zuboženém stavu a omrzlé nohy mu museli dlouho léčit. Tehdy tam bylo ještě tak málo vojáků, že všichni žili v jednom domě – i velitel podplukovník Ludvík Svoboda. O Vánocích 1941 je Svoboda příjemně překvapil: Chlapci, až se vrátíme domů, tak s těmi hvězdáři – tak všichni říkali komunistům – zatočíme. Avšak o půl roku později zatočili Sověti se Svobodou a velitel jednal a mluvil jako vyměněný.
Třebaže se podle předpisů armády první republiky nesměli vojáci sdružovat do politických stran, komunisté v Rusku toto pravidlo – byť zpočátku utajeně – neuznávali. Raichla jednou zastavil osvětový důstojník Bedřich Reicin s tím, že má na něho doporučení od českých komunistů z Moskvy včetně Gottwalda.
Mladý voják se bránil: Co je to za blbost?! Reicin však pokračoval: Byls přece v Komunistickém svazu mladých… Raichl se rozčílil: Já nejsem komunista! Já žral maso na Sibiři a ty ze mne chceš udělat komunistu! Nespletl sis mne s bratrancem? Teprve potom si Reicin uvědomil svůj omyl: Pravoši, promiň. Ale nemluv o tom s nikým!
Než odešli na frontu, postavili naši vojáci most přes řeku Samarku. V roce 1918, když tudy ustupovali čs. legionáři před Rudou armádou, ho vyhodili do povětří. A protože ho Sověti nedokázali za čtvrt století znovu vybudovat, dali se do toho potomci těch legionářů. „Avšak místní lidé na naše chlapce z osmnáctého roku nevzpomínali ve zlém,“ připomínal Raichl. „Naopak – měli na ně dobré vzpomínky. Ani ten zničený most jim nevyčítali.“
Třetí útěk z vězení, tentokrát úspěšný
Za války byl Raichl šestkrát raněn, vrátil se jako podporučík. V armádě však nezůstal – nikdy nebyl disciplinovaným vojákem a navíc nezasloužené pronikání komunistů do vysokých funkcí ho štvalo.
Na podzim 1947 ho jeden kamarád přesvědčil, že komunisté chystají puč, a proto je třeba proti tomu spunktovat demokraticky smýšlející důstojníky, které znal z východní fronty. Byla to však past kontrarozvědky OBZ vedené podplukovníkem Reicinem. Začátkem listopadu Raichla zatkli – vznikla „mostecká špionážní aféra“.
Na jaře 1948, kdy už KSČ pevně ovládala republiky, proběhl s „pučisty“ proces. Raichl dostal provaz, ale tento rozsudek nakonec změnili v doživotní vězení. Začátkem ledna 1952 uprchl z vězení potřetí, tentokrát z obávaného Leopoldova s pěti kamarády. Dva z nich chytili, čtyři se dostali na Západ.
„Utekl jsem ke svému kamarádovi z vojny Adamu Skupému z vesnice od Nového Města nad Váhom,“ vzpomínal vděčně Raichl. „Ten mne ukrýval, i když věděl, že by ho za to taky oběsili. Potom jsem se vydal přes východní Německo do Berlína. I když jsem za války bojoval proti Sasům, tentokrát mně pomáhali. Vždycky jsem pomáhal lidem, kteří měli hlad – a jiní mně to zase vrátili.“
Ve srubu uprostřed lesů
Všichni čekali třetí světovou válku – Západ proti komunismu. Neúnavný Raichl nemohl zůstat stát vedle. Přihlásil se do čs. strážní roty. Tahle jednotka hlídala americké vojenské objekty a ve skutečnosti se měla stát zárodkem třetí generace čs. legií.
Když se však v autě těžce zranil a opět stál blízko smrti, už nemohl být vojákem. I s rodinou se odstěhoval do Spojených států. Čtyři roky dělal u pásu v továrně v Chicagu. „Avšak to nebyl život, po jakém jsem toužil. Sebral jsem proto rodinu, koupil srub v lesích na úpatí hory ve státu Oregon a všichni jsme se tam přestěhovali. Tam jsem také dělal ve fabrice, ale o víkendech jsem lovil jeleny. Navíc jsem se přihlásil na univerzitu – vystudoval jsem vojenskou historii a politologii.“
V devadesátých letech se začal Pravomil Raichl do republiky opět vracet. I když byl dost nemocen, několikrát přežil svou smrt – jak žertoval –, pořád létal za starými kamarády. Vojáci ho povýšili na plukovníka v záloze, prezident republiky mu loni udělil Řád Bílého lva.
Minulý týden tento bojovník, který vlastně prožil několik životů, v Plzni mezi přáteli zemřel.
