Pro Čínskou lidovou republiku bylo pořádání her od počátku vítanou propagandistickou příležitostí.
Nacionalistický podtext příprav přiměl dávno před protesty proti olympijské štafetě k rezignaci autora pekingského Olympijského stadionu, architekta Aj Wej-weje (syna význačného básníka Aj Čchinga, jenž sám tvrdě doplatil na podobné vybičování národních vášní během kulturní revoluce).
Mezinárodní zviditelnění s sebou samozřejmě nese také rizika. Po nedávných výtržnostech při předávání olympijské pochodně v několika světových metropolích by se mohlo zdát, že se režie vymkla čínským organizátorům z rukou a propagandistický potenciál celého rituálu se obrátil proti jeho původcům.
Zrádci a andělé
To je však pouze jedna strana mince. V zahraničí se olympijská štafeta skutečně změnila v debakl. V Číně samé je ovšem mediální obraz a politický dopad celé kontroverze odlišný. Nepokoje v Tibetu, které byly bezprostřední příčinou protestů, se v zemi líčí jako protičínský vandalismus (ne-li přímo terorismus).
Demonstrace proti pochodni pak jako mezinárodní spiknutí s cílem blokovat vzestup Číny na světové scéně. Takový výklad přitom nerazí pouze oficiální média. Stejné postoje zastává také značná část čínské veřejnosti. Ve vypjatém nacionalismu a krkolomných teoriích o protičínských spiknutích se překonávají zejména komentátoři na čínském internetu, jinak nejméně kontrolované části čínské mediální scény.
Většina blogerů a přispěvatelů do diskusních fór oficiální výklad nejen nezpochybňuje, ale naopak volá po tvrdším postupu proti "tibetským rozkolníkům a separatistům". Tibeťané jsou líčeni jako nevděční a zaostalí násilníci, kteří se nechávají zneužít protičínskými centrálami na Západě (a nedbají příliš na osobní hygienu)...
V protikladu k obrazu utlačovaných Tibeťanů rozšířenému ve světě vyprodukovala média a internet v Číně několik vlastních čínských hrdinů a mučedníků. Vedle čínských obětí násilností ve Lhase se obrovské mediální pozornosti dostalo především čínské paralympičce Ťin Ťing, jež se účastnila olympijské štafety v Paříži na invalidním vozíku.
Několik protibetských demonstrantů se jí pokusilo vyrvat pochodeň z rukou, ale Ťin Ťing ji bránila vlastním tělem. Fotografie postižené sportovkyně odolávající útočníkům obletěla čínský internet jako naprostá diskreditace protestů proti olympiádě.
Po událostech v Paříži se začaly ozývat výzvy k bojkotu v Číně velmi úspěšného řetězce Carrefour. Na stupňující se iracionalitu nakonec doplatila i sama Ťin Ťing: když se vyslovila proti bojkotu (v Carrefouru pracují čínští zaměstnanci a prodává se čínské zboží), stala se národní hrdinka, opěvovaná dosud jako "usměvavý anděl", rázem sama terčem nevybíravých útoků včetně vulgárních narážek na svůj handicap.
Pod tlakem veřejného mínění se může ocitnout každý, kdo zpochybní ryze nacionalistický výklad událostí v Tibetu. Čínská studentka Wang Čchien-jüan byla spatřena ve společnosti protibetských demonstrantů v San Francisku. Po internetu začala vzápětí kolovat její fotografie s nápisem "národní zrádce" spolu s osobními údaji včetně bydliště rodiny. Vznikla řada stránek přezdívaných "vyhledávače lidského masa", které slouží k identifikaci účastníků protičínských demonstrací v cizině.
Usměrněná média
Jak si vysvětlit protichůdné vnímání událostí v Tibetu a olympijských protestů u čínské a světové veřejnosti? Vedle odlišných emocionálních vazeb a historického pohledu na Tibet se tu odráží rozdílná role médií v Číně a ve světě.
Čínská média, mezi něž musíme počítat i velmi vlivný internet, se za posledních 15 let vyvinula v pozoruhodný hybridní systém. Kontrola se stále více přesouvá od apriorní cenzury k subtilnější manipulaci prostřednictvím nepřímých mechanismů. Ústřední orgány nevydávají s výjimkou nejožehavějších témat jednoznačné instrukce, o čem a jak se smí či nesmí psát.
Pokud však redakce překročí nepsaná (a nezřetelná) pravidla, nastane administrativní postih s ekonomickými důsledky. V nepřehledném terénu si čínská média sama pěstují autocenzurní instinkty, jež často zůstávají pod prahem vnímání i jinak kritických čtenářů. Takto "usměrňovaná" média mají potom ve společnosti mnohem větší vliv než tupá cenzura, jakou pamatujeme z dob reálného socialismu.
Podle oficiální doktríny je třeba média "zaprvé kontrolovat, zadruhé využívat". Peking se nesnaží pouze o pasivní kontrolu, ale hlavně o aktivní ovlivňování médií s cílem "usměrňovat veřejné mínění" (jü-lun tao-siang). Názorným příkladem takového přístupu jsou "webové brigády" (wang-tche), jakési internetové Rudé gardy, které systematicky usměrňují pomocí zdánlivě legitimních příspěvků diskuse na internetových fórech.
Při současném mazání nevhodných komentářů opatrnými webmastery pak lze původně spontánní diskuse nenápadně odvést potřebným směrem. Taková manipulace by sama o sobě nebyla účinná, kdyby nehrála na převládající nálady ve společnosti. Při pohledu zvenčí je těžké docenit růst národního sebevědomí mezi prostými Číňany za poslední dvě desetiletí.
I lidé kritičtí vůči své vládě se obvykle podvědomě kloní na její stranu, když se problém postaví jako otázka národní prestiže. Přesně tak se od počátku prezentují olympijské hry a vše, co s nimi souvisí. Nepokoje v Tibetu a následující protesty ve světě pak Číňané nahlížejí nikoliv jako problém politického útlaku, ale jako snahu o "zadržování" Číny. Čínská média tento pohled cílevědomě pěstují a zpětně z něj těží při prezentaci událostí doma i ve světě.
Anti-CNN
Pro komentátory v Číně však problém nepředstavují čínská, ale naopak světová média. V posledních týdnech vznikla řada iniciativ, podle všeho spontánních, jež kriticky analyzují způsob, jakým zahraniční média referují o Tibetu a olympiádě. Příslušné orgány dokonce odblokovaly některé dříve nedostupné zdroje, jako je YouTube nebo BBC, aby zpřístupnily materiály vhodné ke kritickému rozboru.
Stránky jako anti-CNN.com se snaží dokázat zaujatost zahraničních médií především údajnou manipulací s obrazovými materiály z Tibetu. V řadě světových novin a televizí byly totiž u zpráv o potlačování demonstrací ve Lhase zveřejněny záběry nikoliv z Tibetu, ale ze sousedního Nepálu, kde místní policie (zjevně na žádost čínské vlády) tvrdě zasáhla proti solidárním akcím místní tibetské komunity.
Ale záběry z Nepálu sotva poslouží jako důkaz o nějakém globálním spiknutí proti Číně. Světová média si jimi "vypomáhala" mimo jiné proto, že z Tibetu žádná nezávislá dokumentace k dispozici nebyla. Zahraniční novináři mají do Tibetu minimální přístup i za normálních okolností; po březnových nepokojích prakticky žádný.
Ozvěny revoluce
Při vší pozornosti věnované cizím médiím se do rozboru vlastních čínských médií zatím pustil málokdo. Kritici světových médií jako anti-CNN.com přebírají na svých stránkách bez komentáře a beze stínu pochybnosti zpravodajství Ústřední čínské televize (CCTV), i když je na první pohled mírně řečeno jednostranné.
Přesto se objevily "neusměrněné" hlasy na internetu, a přinejmenším jedna diskuse v tištěných médiích, které zpochybňují oficiální způsob informování o událostech v Tibetu. Na konci března zveřejnila skupina 29 čínských intelektuálů prohlášení o 12 bodech, v němž mimo jiné vyzývají čínskou vládu k zahájení dialogu s dalajlamou a varují před dlouhodobým nepříznivým dopadem protitibetské rétoriky na etnickou harmonii v Číně.
Začátkem dubna uveřejnil jeden z nejprůbojnějších čínských listů, Jižní metropolitní deník (Nan-fang tu-š’pao), esej zástupce šéfredaktora Čchang Pchinga "Jak se dobrat pravdy o Lhase?". V celkem krotkém článku argumentuje Čchang, že čínská média trpí ve svém zpravodajství o Tibetu přinejmenším stejnou zaujatostí, jakou předhazují západním médiím při informování o Číně. Navrhuje nechat volný průchod svobodě slova; každý ať si udělá vlastní závěr sám.
Čchang Pching si obratem vysloužil označení národní zrádce a jeho list nálepku "čínské CNN". Internetoví komentátoři se do něj pustili s ještě větší vervou než oficiální tisk. Zhruba po týdnu shrnul v Pekingském večerníku (Pej-ťing wan-pao) invektivy proti Čchangovi místopředseda Všečínského sdružení novinářů Mej Ning-chua, píšící pod pseudonymem Wen Feng. Ve velmi osobním tónu v podstatě označil "údajnou svobodu slova" za západní intriku proti Číně.
Jeden z mála hlasů, který se Čchang Pchinga na internetu zastal, anonymní bloger "Deset let štípu dříví" (Š’nien kchan čchaj), připomněl místopředsedovi Mejovi historickou ironii celé situace: v roce 1966 uveřejnil tentýž Pekingský večerník podobně sekernickou kritiku jiných liberálních komentátorů, Teng Tchuoa aWu Chana. Tato kritika, inspirovaná osobně Mao Ce-tungem, vedla ve svých důsledcích k zahájení kampaně známé jako velká proletářská kulturní revoluce.
Čína se od těch dob změnila k nepoznání, ale některé analogie bijí do očí. Internet a komerční média dnes poskytují bezprecedentní prostor pro vyjádření vlastních názorů. Řada blogerů ho však využívá, podobně jako někdejší autoři tzv. ta-c’-pao (nástěnných novin z dob kulturní revoluce), pouze k útokům proti svým spoluobčanům.
Vposledku nejde ani tak o informační bitvy mezi čínskými a světovými médii. Závažnější je, že Čína jako by opět zápolila se svou vlastní pohnutou historií. Znovu se v ní sváří otevřenost se šovinismem do sebe zahleděným.
Autor, sinolog, se specializuje na čínské sdělovací prostředky, zejména internet. V letech 2005-2006 působil na Hongkongské univerzitě.
