Je to vážná věc. Pokud by se tak stalo, třeba i po zneškodnění bin Ládina, znamenalo by to, že on svou věc přece vyhrál. Neboť jeho snem, jak jsme mohli dobře slyšet v jeho nedělním prohlášení, je cosi na způsob svaté války islámu proti Západu. Džihád proti světu západních "křižáků".
Pokud by to dokázal, otevřel by hlubokou trhlinu mezi dvěma kulturami i světadíly.
Znamenalo by to i překroucení islámu, jehož pravá tvář je tolerantní. Otázka dneška proto zní, kam se přikloní muslimové. Vždy brali velmi bolestně zasahování "nevěřících" do svého světa.
Je to jiný svět. Řekněte před muslimem "křížové tažení" a urazíte ho. Tato slova jsou pro něj stále živou ránou. Znamenají vměšování těch ze Západu. Přeloženo do dnešního světa: poručníkování, přikazování, ovládání. Tak to části muslimského a arabského světa cítí.
Může nám to připadat přetažené, ale je to stejně iracionální pocit, jako když hluční Češi nemají rádi hlučné Němce, protože v tom vidí jejich roztahování. Snad za tyto pocity může dvojí komplex. Při styku obou kultur byla častěji dravější ta západní.
Současně však pro "poražené" byla i užitečná a přitažlivá - od aut po nezahalené ženy. Je to jistě trýznivý pocit obdivovat svět, o němž si myslím, že mne pošlapává.
Tohle všechno je třeba vzít na vědomí. Shazování humanitární pomoci vedle bomb je sice trochu křečovité, ale může to být klíč k přízni venkovanů.
Spojenci by si však měli uvědomovat limity své moci v cizím světě. Dávat pozor na zásahy vedle. Neprotahovat kampaň. A nerozšiřovat ji. A na konci zkusit přemýšlet i o tom, proč muslimové cítí tak, jak cítí. V opačném případě by i vítězství zůstalo prohrou.
