Výběr blogerů, jejichž služby si firmy kupují, je stále přísnější. Hlídá se čtenost blogu i jeho kvalita. Jenom přes tržiště PlaCla se měsíčně prodá na tisíc článků na českých blozích. Ročně pak blogeři za placené články vyinkasují několik milionů. A objem vyplacených prostředků každoročně stoupá. O placené blogosféře jsme mluvili s provozovateli blogerského tržiště Michalem Kubíčkem a Václavem Bartošem.
Placené blogy jsou pořád vnímány jako cosi falešného, podvodného. Články blogerů jsou v tomto případě především výsledkem firemní poptávky, ne touhy psát a sdělovat vlastní názory.
Michal Kubíček: Články přece vznikají dobrovolně, nikdo blogery nenutí je psát a dokonce jim inzerenti nediktují přesný obsah. Ty nejodvážnější firmy, které svému produktu věří, si nechají napsat nezávislou recenzi bez ohledu na to, zda bude nakonec pozitivní nebo negativní. Blogeři dostávají zaplaceno jen za svůj čas a znalosti.
Ostatně, jsou snad články novinářů v novinách falešné jen proto, že za ně dostávají zaplaceno od vydavatele novin, který má příjem z inzerce, nebo jsou pozváni na tiskovku s občerstvením, kde dostanou věcný dar nebo volňásek na chystanou akci, auto na týden k testování nebo nový mobilní telefon na “zkoušku”? Málokteré noviny píší negativně o svých inzerentech. Sám jsem pracoval dlouhá léta jako novinář, tak nemám moc iluzí.
Václav Bartoš: Jen v loňském roce čeští inzerenti podle Sdružení pro internetový rozvoj (SPIR) nakoupili online články za 150 milionů korun. Naše tržiště si ukouslo několik jednotek procent. My jen odstraňujeme jeden mezistupeň mezi firmou a blogerem.
Jsou články na blozích označovány jako placené?
Michal Kubíček: Mohou být, někteří blogeři je tak označují, případě je řadí do kategorie komerčních článků. Záleží jen na jejich postoji. Osobně mám raději takové články, které jsou natolik zajímavé, že se běžně začlení do tématu a obsahu webu a není třeba je označovat jako placené, protože ve výsledku nejsou klasickou reklamou. Příkladem může být článek o tom, jak si vybírat pneumatiky pro obytné vozy včetně testu, kdy je součástí i odkaz na prodejce, který je také prodává. Podobných článků se zmínkami o prodejcích včetně odkazů nebo adresy, a neplacených přímo, ale třeba oklikou přes plošnou inzerci, můžete najít třeba v lifestylových magazínech desítky.
A co když bloger získá zakázku na článek a pak napíše o nějakém výrobku, že je to aušus?
Michal Kubíček: Zatím se nám to nestalo. Běžně se ale stává, že bloger napíše recenzi, kde se zmíní jak o věcech, které se mu líbí, ale i o věcech, které by mohly být lepší. A zatím jsme na to neměli stížnost, rozumný inzerent to bere jako zpětnou vazbu od zákazníků.
Takže vnitřní cenzura? Bloger ví, kdo platí, tak je podvědomě výrobku nakloněn?
Václav Bartoš: Můžeme v nejhorším případě rozhodnout o odstranění článku, který by poškozoval inzerentovo jméno. Zpravidla se však blogeři do recenze aušusu nepouští. Buď by na takovou poptávku nezaslali svou nabídku, nebo by akceptaci stornovali a článek nenapsali. Mají také své svědomí.
Michal Kubíček
Hlídáte si nějak kvalitu textů?
Václav Bartoš: Kvalita textů je pochopitelně důležitá a hlídáme ji, protože nespokojený inzerent nám nezavolá, ani nenapíše mail nebo nevyužije online chatu s podporou. Takového inzerenta už jednoduše nikdy neuvidíme a ztratíme jeho důvěru. Takže kvalitu článků denně kontrolujeme. Už podle našich smluvních podmínek musí formálně splňovat minimální délku a originalitu textu. Dodá-li bloger kratší nebo neoriginální text, ihned zahajujeme arbitráž. Případnou recidivu řešíme zablokováním přístupu do systému a inzerentovi vracíme kredit, aby si mohl vybrat článek na jiném webu. Tyhle excesy se stávají v počtu jednoho či dvou článků měsíčně a to u nováčků, kteří nás zkouší, co všechno jim promineme. Jakmile zjistí, že po kvalitě článků bez milosti šlapeme, hned podávají lepší výkony nebo se s nimi rozloučíme. Nově sledujeme i často užívaná spojení a výrazy, takže dbáme i na stylistickou kvalitu článků.
Michal Kubíček: Sbíráme i zpětnou vazbu od inzerentů, kteří články známkují a jsou s kvalitou spokojeni. Když jsme s tím začali, trnul jsem, kolik trojkařů a čtyřkařů známkování odhalí. Ale nakonec nemáme ani jediného dvojkaře. Jen pár jedna mínus, zbytek jedničky. Z takhle drsně nastaveného hodnocení propadne i dvojkař. Kvalita článků musí být bezvadná.
Jací blogeři se vůbec do systému hlásí?
Václav Bartoš: Samotná registrace odradí naprosté mimoně. Blogování je dnes tak snadné, že právě registrační formulář a čekací lhůta na schválení webu se ukazuje jako skvělý primární filtr. Zásadním sítem jsou naše požadavky na blogy a magazíny. Sledujeme trendy, podle kterých si inzerenti weby k napsání článku vybírají. Na základě toho rozhodujeme, zda má přijetí blogu či magazínu vůbec smysl. Sítem pak projdou ti, kteří pro své čtenáře tvoří kvalitní a pravidelně aktualizovaný obsah, mají čtenářské reakce a o vývoj webu pečují. Měsíčně odmítáme stovky žádostí a přijímáme jen jednotky blogů a webů. Přijímací proces trvá až dva měsíce, během níž sledujeme blogerovu aktivitu a kvalitu obsahu, který píše.
Máte nějaké negativní reakce z blogerské komunity na systém blogového tržiště?
Michal Kubíček: Většinou od těch, které ze systému vyhodíme. Právě protože si kvalitu hlídáme, nejenom u psaní, ale také rychlosti reakce, ne všichni projdou sítem a řadu z nich jsme také vyřadili. Ti samozřejmě pak nejvíc kritizují, s tím se ale dá počítat. Nelze spolupracovat s každým, zejména poslední rok si hodně vybíráme a sítem projdou jednotky blogů místo dřívějších stovek.
Jeden z blogerů momentálně pracuje již několik měsíců z Grenady, kam se vystěhoval na delší „dovolenou“ se svou manželkou a ratolestí.
A co jim třeba vadilo, kvůli čemu se „vyhazovalo“?
Michal Kubíček: Dost debat bylo, když jsme zadali měření času dodání. Inzerenty nebaví čekat na článek týden. Zaplatí a chtějí dostat práci co nejdřív. Někteří blogeři tvrdili, že kvalitní článek nejde dodat za méně, než čtyři pět dní. Ještě bych to chápal u nějaké náročnější recenze, kde si musí člověk třeba program vyzkoušet a podobně, ale když dostane zadání, že má napsat o výhodě antiviru i v domácích počítačích (jedna z aktuálních poptávek), na to nepotřebuje čtyři dny. To je typ článku, který v deníku musíte napsat za dvě hodiny i s citacemi a návštěvou tiskovky. A víte kolik je dneska průměr? Z dřívějších pěti šesti dní se doba dodání dostala na 48 hodin. Včetně víkendů. Blogeři prostě jen přestali prokrastinovat.
Takže nejsou blogeři, co si myslí, že by se za blogy nemělo platit, ale jenom ti, co jsou naštvaní, že neplatíte jim? Neříkejte mi, že se do vás ještě nepustil žádný bojovník za čistý internet bez placených článků na blozích?
Michal Kubíček: Možná, že nějací jsou. Takoví blogeři píšou hlavně pro zábavu a vnitřní uspokojení případě k vybití frustrací. Naši blogeři k tomu přistupují víc pragmaticky. Vybudovali si své auditorium, tvoří obsah a něco za to chtějí. Někdo nasází na blog reklamu od Google, jiný raději občas napíše něco za peníze.
Dá se placeným blogováním živit?
Michal Kubíček: Docela slušně. Jeden z blogerů momentálně pracuje již několik měsíců z Grenady, kam se vystěhoval na delší „dovolenou“ se svou manželkou a ratolestí. Je to člověk, který si u nás každý měsíc „vypíše“ více, než průměrný plat v České republice. Necelých deset procent blogerům si měsíčně vydělá každý přes deset tisíc. Na život v Praze to není, ale oni žijí většinou v regionech, kde je to výdělek srovnatelný s běžným zaměstnáním. Dostávají zaplaceno za to, co jiní dělají zadarmo.
Prodávají se i statusy na Facebooku nebo Twitteru?
Michal Kubíček: Takovou možnost také nabízíme, ale není o to přímo v PlaCla takový zájem jako o články. Spíš lidé objednávají sdílení „svého“ článku, případně přes náš druhý systém objednávají podporu ve formě statutů či retweetů na Twitteru.
Jakou čtenost vůbec mají placení blogeři?
Václav Bartoš: Návštěvnost blogů a webů je různá od tisíců po statisíce čtenářů měsíčně. Celkově mají 5 612 471 unikátních návštěvníků za uplynulý měsíc
Zájem mají jak větší politické strany, tak i jednotlivci zejména z řad kandidátů na senátory, měli jsme placené články před evropskými volbami.
Vyplatí se placené blogy objednavatelům?
Václav Bartoš: Z lásky k psanému slovu to inzerenti nedělají, i když jim na kultivovaném projevu záleží čím dál více. Články umožňují komunikovat se stávajícími i potenciálními zákazníky témata, na která v jiných kanálech nezbývá prostor. Takže všude tam, kde je možné o službě, produktu či samotném týmu vyprávět nějaký příběh, se články vyplatí.
Michal Kubíček: Záleží, jak to chcete počítat. Podívejte se třeba na konkurenční téma - zakládání společností a prodej ready-made firem. Proklik v PPC reklamě na Seznamu a Google stojí průměrně 20 - 30 korun. Jeden proklik, tedy to, že člověk si vaší reklamy všimne a přijde na váš web, přečte si často suše napsanou nabídku v ich formě. Když si taková firma koupí článek o tom, jaký je rozdíl mezi založením firmy na klíč a vlastními silami třeba na podnikatelském magazínu, zaplatí řekněme 1000 korun. V průběhu roku, což je minimální doba, po kterou je povinnen bloger článek na webu ponechat, ho přečte i několik tisíc lidí.
Václav Bartoš
Je zájem o placené blogy z politické scény? Myslíte si, že by to mohlo fungovat, kdyby si třeba některá ze stran platila blogery?
Václav Bartoš: Vždyť to také tak funguje. Pro některé strany je to cesta, jak upozornit na ty programové body, na které se pro nejrůznější rádoby kauzy v médiích nedostane prostor. Jen škoda, že se politické strany soustředí vždy jen na volby a nepoužívají články jako soustavný komunikační kanál. Právě v soustavnosti publikování čtenářsky zajímavých témat je síla téhle formy inzerce. Blogeři a jejich čtenáři poskytují politikům zpětnou vazbu a zda jsou či nejsou placení, je vlastně jedno. Články ze svých blogů nemažou, takže nenapíší nic, za co by nedali ruku do ohně. A opět se blogeři nemusí na poptávku po článku vůbec nabídnout, natož ho napsat, když jim téma nebude blízké.
Michal Kubíček: Zájem mají jak větší politické strany, tak i jednotlivci zejména z řad kandidátů na senátory, měli jsme placené články před evropskými volbami.
Ve světě si ale blogery politici a hlavně vlády platí permanentně a masivně. Neměli jste zájem o kupování článků na blozích třeba z Ruska?
Michal Kubíček: Myslím, že Rusko placené blogery v Česku nepotřebuje a těch několik, kteří by to rádi dělali, by asi neprošlo skrze kvalitativní filtr při příjmu blogů. Ale vážně. Ruská propaganda aktuálně pracuje hodně se sociálními médii, s komentáři a podobně. S blogery jako takovými to není tak jednoduché, jako zaplatit si u specializované agentury stádo internetových trollů. Blogeři mají svůj názor a postoj, není jich mnoho, kteří jsou ochotni napsat cokoli jen proto, že dostanou zaplaceno. A to je nakonec i dobře. Blogera, který jeden den napíše, že Sparta je skvělá a ostatní jsou hnůj a druhý den napíše článek o tom, že fandí Slavii a Sparta je odpad, bychom asi ani nechtěli.
Jakou má systém placených blogů budoucnost?
Michal Kubíček: Když srovnám roky 2013 a 2014, tak jsme v roce 2013 vyplatili blogerům přes 2,5 milionu korun, loni to bylo už přes tři miliony a za prvních pět měsíců tohoto roku to je 1,75 milionu. Chytří inzerenti a markeťáci, ví, že reklama sdílené samotnými zákazníky patří mezi nejefektivnější. A pak je tu důvěra, kterou lidi pořád mají ve psané slovo. Ze strany inzerentů je zájem větší, dokonce převyšuje nabídku. Ne nadarmo se říká, že co je psáno, to je dáno. Takže ano, myslím, že budoucnost a vrchol tohohle byznysu je pořád ještě před námi.
Chcete vědět víc?
