Skoro tři roky před velkým úspěchem zasáhla Roalda Amundsena informace o dobytí severního pólu uprostřed příprav. Jeho původním cílem bylo totiž právě dosažení nejsevernějšího bodu planety.
Roald Amundsen Roald Amundsen Jeden z nejslavnějších polárníků se narodil roku 1872 v norském Borge. Dosažení jižního pólu je jeho největším úspěchem, kterým se nesmazatelně zapsal do dějin. Nebyl však jediným - v letech 1903-06 poprvé proplul na jachtě Severozápadním průjezdem od Grónska podél pobřeží Severní Ameriky do Nome na Aljašce. V letech 1918-20 projel škunerem i Severovýchodním průjezdem z Norska podél severních břehů Evropy a Asie k Beringovu průlivu. Vzducholodí přeletěl severní pól. V roce 1928 se vydal na záchrannou akci, aby našel zbytky ztroskotané vzducholodě Italia i se ztraceným kolegou Nobilem. Jeho letadlo však zmizelo. Protože nikdy nebyly nalezeny trosky, je osud norského hrdiny dodnes zahalen tajemstvím. |
Po úspěchu Pearyho expedice však musel zkušený polárník svoje cíle přehodnotit. Jeho jednoznačným zájmem bylo dosáhnout zářivého úspěchu, čímž by splatil své dluhy a proslavil se. Připravenou posádku lodi Fram však o ničem neinformoval a plán jí vyjevil až pár hodin před finálním vyplutím z mezidestinace na ostrově Madeira.
Amundsen o svém záměru cíleně nezpravil ani Roberta Falcona Scotta, který svůj zájem na dobytí pólu proklamoval už dlouho dopředu. Bál se, že by uspíšil jeho přípravy i postup. Krom toho si trochu naivně myslel, že cílem Britovy cesty je spíše než honba za prvenstvím vědecký výzkum.
První informace o Amundsenově plánu se tak na veřejnost dostaly až v době, kdy Fram vyrážela na poslední část cesty z argentinského Buenos Aires. Krátká zpráva zastihla rivala Scotta v australském Melbourne: "S pokorou Vás informuji o mém postupu k Antarktidě. Amundsen." Jeden z nejdramatičtějších závodů lidské historie mohl začít.
Amundsen vybral jako svou antarktickou základnu Záliv velryb na Rossově šelfovém ledovci, mohl tak plout o celý stupeň hlouběji než Scott, který si za cíl vybral McMurdův průliv.
Devět měsíců příprav
Asi dvě míle od kotvícího Framu začal Amundsenův tým budovat v lednu 1911 základnu. Speciální dřevěnou chatu si nechali vyrobit ještě v Norsku, takže na místě ji jen smontovali. Po následující dlouhé měsíce se muži připravovali na samotnou expedici. Šili stany, připravovali zásoby, rozmýšleli zatížení saní.
Pět vybraných mužů s Amundsenem v čele však vyrazilo na nejjižnější bod až 20. října. Počasí to dříve nedovolilo. Zprávy o tom, jak postupuje Scottův tým, neměli žádné. Cestu zvolili napříč Rossovým šelfem k Ledovci Axela Heiberga, tedy dosud neprobádanou krajinou. Každé ze čtveřice saní táhly čtrnáct grónských psů.
Právě využití psů se nakonec projevilo jako klíčový bod Amundsenova úspěchu. Scottův tým vsadil na motorizované sáně a shetlandské poníky, protože neměl se psy dobré zkušenosti z dřívějších expedic. Služeb koní plánoval Robert Scott využít hlavně pro dosažení Beardmoreova ledovce, dál pak pokračovat po svých.
Amundsen zvolil psy. Kritici mu dodnes vyčítají, že jejich služeb využil dosti nehumánně. Z dvaapadesáti psů se jich totiž vrátilo zpět jen jedenáct. Postupně, jak pětice mužů spotřebovávala zásoby, využila i méně psů. Přebytečné proto zabíjela a dávala je těm šťastnějším k snědku.
Scottova expediceNeúspěch Scottovy expedice je dodnes předmětem debat. Britové dosáhli jižního pólu o čtyři týdny později nejen kvůli neefektivním shetlandským poníkům, ale i proto, že nebyli tak dobří na lyžích jako Norové. Nevyplatila se ani sázka na motorové saně, protože Scott na poslední chvíli vyřadil z týmu jejich konstruktéra a následné defekty pak nebyl nikdo schopen opravit. Tato špatná výchozí logistika měla za následek, že Scottův tým musel umístit hlavní překladiště o 31 mil blíže základnímu táboru, než plánoval. Vysílenou trojici pak zastihla smrt jedenáct mil od něj... Britové dále nezvolili tak kvalitní stravu jako Norové, na cestu zpět jim proto chyběla energie. Neumisťovali navíc tak důkladně záchytné body a do poslední chvíle s sebou táhli geologické vzorky. |
Už v srpnu si vybudovali poslední překladiště na osmdesáté rovnoběžce, odtud vyrazili všichni muži už na lyžích do dosud absolutně neprobádaných končin. Amundsen nenechal nic náhodě. Na každém místě nocoviště muži navršili mohylku označenou třemi vlaječkami, do které umístili zprávu o svém postupu a hlavně zeměpisnou polohu.
Skupina urazila každý den dvacet mil za pět hodin, zbytek času měla na stavbu mohyly, jídlo a především odpočinek. Po více než dvou týdnech cesty monotónní planinou a vysilujícím výstupu po Ledovci Axela Heiberga se před nimi otevřela finální planina. A kdesi na ní i vytoužený bod.
Ďáblova tančírna a ledové ticho
A s mrazivým nádechem dne 21. listopadu začala poslední část cesty. Na vrcholu Heidebergova ledovce zabili čtyřiadvacet přebytečných psů. Vzhledem k dvoudennímu zpoždění museli vyrazit i přes zuřící sněhovou bouři a překonat nebezpečnou plošinu s milionem těžko rozeznatelných trhlin. Nejtěžší část trasy si vysloužila příznačné jméno "Ďáblova tančírna".
Po překonání magického 88. stupně jižní šířky (tedy nejjižnějšího bodu, kterého doposavad člověk dosáhl) se vítr uklidnil. V myslích pěti mužů, ženoucích se roboticky za svým cílem, už rezonovala jen jedna myšlenka: Kde je Scott? Čeká je na jižní točně hořké zklamání a britská vlajka?
Čtrnáctého prosince ve tři hodiny odpoledne prořízlo ledové ticho stručné Amundsenovo: "Stát!" Byli na jižním pólu, nikde nikdo. Promrzlé dlaně jen ztěžka zapíchly norskou vlajku do sněhu. Jsou první.
Trvalo však ještě dalších devětatřicet dní, než dorazili zpět do základního tábora. A další měsíc, než doplula loď Fram na Tasmánii, kde se konečně mohl Roald Amundsen pochlubit úspěchem.
Srovnání Amundsenovy a Scottovy trasy
