Samozřejmě, běženectví je problém demokratických zemí. Jedna polovina lidstva se nemůže odstěhovat k té druhé polovině. Někdo také namítne: uprchlíci většinou nejsou političtí azylanti, nýbrž ekonomičtí vypočítavci.
Námitka je to sice účinná, ale lichá. Každý má právo na slušný život. Lidé přirozeně tíhnou tam, kde se jim lépe žije. Kde dobře bydlí, dobře jedí. Dokud budou rozvrácené státy se zbídačelým obyvatelstvem, bude běženectví.
A bude také sobectví té blahobytnější části světa: proč se někdo cizí má podílet na našem blahu? Ať jde pryč. Bílé tváře stavějí kolem svého dobrého bydla hráze. Možná jsme právě předstihli Švédy v počtu žadatelů o azyl, možná jde jen o optický klam: mezi žadateli je zahaleno mnoho Ukrajinců, kteří nechtějí azyl, nýbrž práci.
Jedno je však nepochybné: chceme-li být skutečně svobodným státem, dobrodiní azylu nemůžeme se vzdát, byť problémy s ním budou stále větší. Připomeňme si nedávnou ostudu české a britské vlády.
Padesát milionů Britů - proti tomu několik set českých Romů. Kolik u nás žije azylantů? Několik tisíc. Co je to proti milionům cizinců ve velkých evropských státech? Problémy, které máme s azylanty, jsou jen vyjádřením obav z cizinců - ničím víc.
Naše otevřenost a ochota pomoci lidem v nouzi je teprve na počátku, nikoliv na konci našich možností. I tak se měří svoboda - co jsi ochoten dát, nejen co sám dostaneš.
