Josef O pandemii se dozvěděl až po měsíci
Josef Mattis z Prahy se ocitl bez domova v průběhu loňského ledna. „Pracoval jsem u bezpečnostní agentury, ale kvůli zdravotním problémům jsem musel skončit a pak jsem neměl peníze na nájem. Potom mi také ukradli doklady a následně jsem skončil na ulici,“ popsal na úvod rozhovoru pro iDNES.cz.
Nástup pandemie v Česku na počátku března vůbec nezaregistroval. „Já se o koronaviru prvně dozvěděl až v Nemocnici Na Františku, kam mě v dubnu převezli kvůli zdravotním komplikacím. Byl tam zákaz návštěv a při příjezdu mi právě udělali test,“ vysvětlil. Nouzový stav přitom v zemi platil již od 12. března, povinné zakrytí úst a nosu při pohybu na veřejnosti pak od 18. března.
Josef strávil na ulici nakonec necelé čtyři měsíce. Většinu dnů chodil po městě a v noci zase jezdil tramvají nebo autobusy, aby byl v teple. Stálý přístřešek totiž neměl.
Pro iDNES.cz také popsal, jak revizoři přistupují k černým pasažérům z řad lidí bez domova. „Většinou chodí s městskou policií. Vypsali pokutu, já to podepsal, ale stejně jsem to nezaplatil. Neměl jsem z čeho. Oni to vědí, pokutu vypsali spíš symbolicky a šli dál. Nemůžou s tím nic moc udělat.“
Prázdná Praha, kterou v březnu kvůli pandemii opustili takřka všichni turisté, Josefovi život na ulici nezkomplikovala, protože nežebral. „Jsou takoví, kteří chodí žebrat do centra města. Říkají, že to mají na jídlo, ale přitom si pak koupí víno. Osobně jsem to ale nezkoušel, na ulici si vás většinou nikdo nevšimne. Lidé chodí kolem, podívají se na vás a jdou dál. Moc se nezajímají,“ popsal vlastní zkušenosti.
Kde tráví bezdomovci karanténu? Městům pomáhají neziskovky |
„Jídlo ani peníze vám lidi moc nedají. Pokud člověk nemá štěstí a někde něco nenajde, tak si nekoupí nic. Mýt se musí v potůčku, aby aspoň trochu udržoval hygienu,“ vysvětlil.
Sám však nějaké peníze do začátků na ulici měl, takže si občas mohl dovolit koupit pečivo nebo pití.
Během mrazivých nocí jsou lidem bez domova k dispozici také noclehárny, které jsou buďto zdarma či za drobný finanční příspěvek. Josef je však nevyužíval. „Jednak z důvodu peněz a také proto, že jsem neměl doklady,“ řekl. Službu podle něj využívá jen menšina z lidí na ulici. „Radši si koupí víno a jdou pít někam pod střechu. Na noclehárnu totiž pod vlivem nemůžete,“ doplnil.
Pomohla Armáda spásy
Z ulice mu nakonec pomohly pracovnice Armády spásy, které na něj narazily v terénu. „To jsem takhle seděl na Andělu a ony měly noční službu a nabídly mi pomoc. Kvůli zdravotním problémům jsem to nemohl odmítnout. Nebýt jich, tak nevím, co bych dělal. Pomohly mi z ulice.“
Josefovi na první večer pomohli sehnat nocleh na jedné z pražských ubytoven. Kvůli jeho zdravotním problémům však musel být následně na tři měsíce hospitalizován v Nemocnici Na Františku. Poté mu Armáda spásy pomohla získat stále ubytování v její pobočce v pražských Holešovicích.
Lidé bez domova tam mohou strávit nanejvýš jeden rok, Josef se tak již pomalu připravuje na životní restart. „Hledám práci, ale v této době je to hodně těžké. Dělal jsem sekuriťáka, ale ty teď moc nikde nehledají. A hlavně nechtějí invalidní lidi.“
Václav Práce ubylo, zachraňuje to charita
O dopadech pandemie na lidi bez domova se pro iDNES.cz rozpovídal také Václav Šíma, který žije na ulici již sedmnáct let. Nedaleko podchodu metra Vltavská si za tu dobu vybudoval skromný příbytek se zahrádkou, kde tráví většinu času. Osobně na něj pandemie příliš nedopadla, neboť již pobírá důchod, pro ostatní je to však podle něj těžké.
„Lidé na ulici teď mají daleko méně příležitostí k výdělku, ať už se živí jakkoliv, třeba žebráním. Ubylo turistů, což nepomáhá. Kvůli lockdownu a nouzovému stavu je frekvence pěších na ulici obecně daleko menší než za normálního stavu. Všechno je zavřené, nic nefunguje. Tam, kde lidé bez domova dostali nějaké prošlé jídlo, třeba u restaurací nebo nějakých krámů, tak je všechno zavřené a je to v tahu. Jsou odkázaní pouze na charitativní organizace,“ vysvětlil na úvod.
Na otázku, jak policisté kontrolují zákaz vycházení a povinné nošení roušek u lidí bez domova, Václav odpovědět neumí. „Já jsem většinou tady a chodím si akorát nakoupit to nejnutnější. Teď ani není moc kam, nemůžu si jít ani půjčit knížky do knihovny. Navíc počasí taky nebylo ideální, takže to člověka ani nelákalo trajdat v parku nebo ulicích,“ uvedl s tím, že zákaz nočního vycházení příliš neřeší, protože po sedmé hodině večer už stejně nikam nechodí.
Bydlení je stále hůře dostupné, říká žena pomáhající bezdomovcům |
Změny vládních opatření, ke kterým dochází často ze dne na den, sleduje jako většina lidí na internetu. „Mám podobný mobil, jaký máte vy (ukazuje na můj iPhone, pozn. red.). Takže tam mám všechno,“ překvapil.
Jak se o opatření dozvídají ostatní lidé bez domova, prý netuší. „Sice jsem také bezdomovec, ale s ostatními se moc nestýkám. Já si s nimi nemám moc co říct.“
Václav nepatří mezi typické lidi bez domova, pobírá totiž důchod a ještě si přivydělává jako průvodce turistů. „Provázím Čechy i zahraniční klientelu. Na začátku pandemie, někdy během loňského března, se to však úplně zastavilo. Pak se to v létě na chvíli rozjelo a na podzim to vláda zase zakázala. Od té doby to nedělám,“ vysvětlil.
Mrazivé počasí? Mám propanbutanový vařič
Ve svém obydlí u Hlávkova mostu žije už od roku 2007. „Mám to tu od úřadů povolený, tolerují mně tady,“ uvedl s tím, že mu tento způsob života vyhovuje. „Nejsem náročný, mám tu psa. Nebyl by problém začít normální život, ale já nechci. Vlastně to pokládám celkem za normální život, dodržuju co se má, nedělám žádné problémy. Někdo bydlí v paneláku se svým příslušenstvím, to já si sem vodu musím nosit, vařím si na propanbutanovém vařiči. Člověk si zvykne.“
Bezdomovci musí opustit úkryty ve Vokovicích, radnice nařídila úklid pozemku |
S letošní obzvlášť mrazivou zimou, kdy v únoru v Praze bylo i -18 stupňů, si příliš hlavu nelámal. „Zima byla no, ale zvládl jsem to. Mám ten výměnný propanbutanový vařič,“ doplnil s úsměvem.
Václav také vysvětlil, jak se živí ostatní lidé na ulici. „Jsou různé příležitostné práce, kterých se občas účastní. Třeba zametají ulice. V důsledku pandemie se však hromada těch prací v současnosti neprovádí. Jsou to různé nárazové brigády třeba na tržnicích a podobně.“
Určité stigma u zaměstnavatelů z lidí bez domova trochu vnímá. „Ale jo. Nikdo nás taky nějak moc nepřeplácí. Furt je ale lepší dělat za pětistovku od 6:00 do 14:00 než nic,“ uzavřel.
