Řada lidí dnes nekoordinovaně běhá s jednou bolístkou z ordinace do ordinace. Obvoďák se často nedozví, co předepsal kolega internista, ten zase netuší, nač léčili pacienta v nemocnici. I tak vypadá svobodná volba lékaře "po česku". I proto, že naše zdravotnictví je samoobsluha, v níž se u pokladny platit nemusí.
Taková situace není dobrá ani pro pacienty (mohou brát vzájemně protiřečící si léky), ani pro lékaře (špatně se jim léčí), ani pro pojišťovny (zbytečné náklady).
Přesto - pacient musí dát k pročtení své "dokumentace" svolení.
Plný pacientský komfort nám však dosud není dopřán. Máme sice vše bezplatně, v libovolném množství, leč coby objekty lékařské péče. Zdravotní karty nejsou naše, nýbrž lékařů. Nemáme k nim nezřídka ani přístup. Nevykořeněný přežitek z dob, kdy lékař byl otcem i zachráncem nemocného, méně už partnerem.
Uznáme-li, že jsme si s lékaři rovnými partnery, platícími klienty, pak nemůže být o neodsouhlaseném nahlížení do souboru zdravotních záznamů ani řeči. Obsahují citlivé osobní údaje, na jejichž ochranu máme právo. Uznáme-li, že žijeme ve svobodné zemi, že jsme svéprávní občané zodpovědní sami za sebe, náš souhlas je nezbytný.
Prý je získání souhlasu technicky veleobtížné. Vskutku je jednodušší, praktičtější i úspornější odejmout lidem ve jménu jejich blaha nějaké to právo. Najmě, když se o ně ani moc neperou. Cena za podobné blaho je však vysoká: budeme občany s méně právy.
