Současné politické vzedmutí v arabském světě by mohlo proměnit Blízký východ a severní Afriku stejně zásadně, jako pád Berlínské zdi v roce 1989 změnil Evropu. Rok 1989 byl předělem, jenž přinesl nejhlubší globální geopolitické změny v nejsevřenějším časovém rámci v dějinách. V následujících desetiletích se však zdálo, že vládcové, režimy a praktiky arabského světa zůstaly pevně zakořeněné.
Francis Fukuyama vyjádřil v roce 1989 ve slavném eseji názor, že konec studené války znamená také konec ideologického vývoje – „konec dějin“ charakterizovaný „všeobecným prosazením západní liberální demokracie coby konečné formy lidské vlády“. O dvě desítky let později však globální šíření demokracie naráží na stále silnější protivítr. Například jen malá menšina států v Asii je skutečnými demokraciemi. Místo toho se objevilo nové bipolární ideologické dělení ve stylu studené války. Vzestup autoritářského kapitalismu – jehož nejlepším symbolem je Čína, ale který funguje i v tak odlišných zemích, jako jsou Malajsie, Singapur, Kazachstán nebo Katar, vytvořil nový model, jenž konkuruje liberální demokracii (a hází jí rukavici).
Důležitost bezpečnostního aparátu
Lidové povstání v arabském světě ukazuje, že posílení demokracie závisí na dvou klíčových vnitřních faktorech: na roli bezpečnostních složek a na technologické vyspělosti represivního aparátu země. V uplynulých týdnech vedl postoj bezpečnostních složek ve třech arabských státech k odlišnému vývoji.
Protivládní demonstranti v Jemenu třímají národní vlajky
Lidové povstání v Jemenu rozštěpilo bezpečnostní aparát, takže v různých čtvrtích hlavního města San’á dnes vládnou různé vojenské frakce. Naproti tomu v Bahrajnu využila monarchie zahraniční sunnitské žoldnéře, kteří dominují její policejní složce, k tomu, aby stříleli po převážně šíitských demonstrantech.
V Egyptě přispělo ke konci třicetileté diktatury prezidenta Husního Mubaraka odmítnutí armády postavit se na jeho stranu. Armáda, která byla dlouho zvyklá třímat moc, začala být stále ostražitější vůči Mubarakově snaze předat nástupnictví vlastnímu synovi. Dnešní opojné řeči o svobodě však nemohou zakrýt skutečnost, že lidová „revoluce“ prozatím vedla pouze k přímému převzetí moci armádou, přičemž stále platí desetiletí trvající výjimečný stav a politické směřování země je nejisté.
Čína to umí dokonale
Pokud jde o druhý klíčový vnitřní faktor, pak schopnost státu kontrolovat mobilní a elektronickou komunikaci a přístup k internetu se stala stejně důležitou jako vojenské boty a pendreky. Například Čína je ukázkovým případem despotické efektivity: její systém vnitřní bezpečnosti sahá od nejmodernějšího sledování a mimolegálních zadržovacích center až po armádu placených informátorů a pouliční hlídky, které vyhledávají potížisty.
Policisté se snaží rozehnat demonstraci v centru Šanghaje
V reakci na výzvy některých zahraničních Číňanů, aby se lidé každou neděli shromažďovali na určitých místech v Šanghaji a Pekingu, a pomohli tak odstartovat mo-li-chua (jasmínovou) revoluci, použila Čína novou strategii: preventivně zaplavuje náměstí určená k protestu policisty, aby na nich demonstrantům nezbylo žádné místo. Ještě důležitější je, že coby světová špička v oblasti přísné cenzury elektronické komunikace v reálném čase je Čína velmi dobře uzpůsobená k tomu, aby blokovala rozšíření arabské nákazy na své území.
Saúdská Arábie jako SSSR
V menších a slabších zemích jsou obzvláště důležité vnější faktory. Nejlepším dokladem toho je Bahrajn, kam Saúdská Arábie – jež víc než kterákoliv jiná země přispěla k rozšíření globálního džihádu – vyslala pod standardou Rady pro spolupráci zemí v oblasti Perského zálivu jednotky, které měly rozdrtit pokojné protesty. V saúdskoarabské snaze podpořit bahrajnský režim lze skutečně najít paralely s intervencí Sovětského svazu do Afghánistánu v roce 1979, která měla pomoci obléhanému spojeneckému režimu – tato invaze nakonec vedla k mnohamiliardovému vyzbrojení afghánských rebelů pod taktovkou CIA a k následnému rozmachu nadnárodních islámských teroristů.
Demonstrace v Katífu v Saúdské Arábii (10. 3. 2011)
Také Libye je slabá a rozdělená země. Jelikož CIA vede uvnitř Libye utajené operace a pomáhá tamním vzbouřencům, hrozí nebezpečí, že by Západ mohl vytvořit další útočiště džihádistů. Rozšíření mise pod vedením NATO z omezeného humanitárního cíle na otevřený útok na libyjskou armádu totiž někteří Arabové chápou jako signál, že v této válce jde ve skutečnosti o zajištění, aby se region nevymkl západní kontrole. Zdá se, že motorem intervence je geopolitický imperativ potlačit nebo eliminovat plukovníka Muammara Kaddáfího, aby jeho režim nemohl využít politického vakua v sousedním Egyptě a Tunisku.
Dvojí metr
Dnes je sice zřejmé, že velká část arabského světa se dala do pohybu, nicméně konečný výsledek zatím zřejmý není. Administrativa Baracka Obamy však zjevně dospěla k závěru, že arabští vladaři pravděpodobně přežijí, zatímco u arabských prezidentů je pravděpodobnější pád, a že je pro Spojené státy přijatelné pokračovat v hýčkání tyranských králů.
Tento dvojí metr bohužel ukazuje, že demokratické posílení v jakékoliv společnosti je možné pouze za předpokladu, že je to v zájmu velkých mocností. A nikdo nemá na všeobecném přijetí této škodlivé představy – totiž že prosazování lidské svobody není ničím víc než geopolitickým nástrojem – eminentnější zájem než největší, nejstarší a nejmocnější autokracie světa: Čína.
Premiér Wen Ťia-pao zdraví těsně před projevem delegáty sjezdu
Brahma Chellaney je profesorem strategických studií v Centru pro politický výzkum v Dillí a autorem knih Asian Juggernaut: The Rise of China, India and Japan (Asijský hegemon: Vzestup Číny, Indie a Japonska) (Harper Paperbacks, 2010) a Water: Asia’s New Battlefield (Voda: Nové bitevní pole v Asii) (Georgetown University Press, 2011).
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka; titulek a mezititulky jsou redakční.
