Dosud mu opak vždy prošel. I teď se zdá, jako kdyby se opět po čtyřleté přestávce rozcvičovali hráči k dalšímu zápasu tradiční hry na kočku a na myš. O výsledku vždy bývalo rozhodnuto předem. Ti v iráckých dresech pokaždé přelstili ty v dresech OSN.
Irácký prezident si pohrával se zbrojními inspektory celá 90. léta. Každý umí něco. Saddám Husajn kromě toho, že umí zplynovat tisíce vlastních obyvatel kurdského původu, vyniká v podvádění a neplnění svých závazků. Nikdo na něj nemohl: dělal dlouhý nos na OSN a jediné, co mu mohl zbytek světa udělat, bylo vypálit pár tomahawků a vyslat bombardéry. Iráčany to velmi bolelo. Saddámovi to bylo jedno, protože jeho moc to neohrozilo.
Ale teď Saddám vstupuje do úplně jiné řeky. Bush mu půjde po krku. Iráckému prezidentovi jde o přežití. Možná si to neuvědomuje a hraje opět na to, že inspektory utahá, OSN ukonejší a západní spojence rozdělí, jak už se mu to začalo dařit včera, když Rusové vyměkli.
Ale protože už nejsou 90. léta, polovičatě to teď skončit nemůže. Proto je třeba vzít Saddáma za slovo a vést ho jako malé dítě. Rada bezpečnosti musí odhlasovat novou rezoluci, která vymezí Saddámovi úzký mantinel. Ne Iráčané, ale inspektoři budou rozhodovat, kam a kdy se půjde.
Jediné dveře v Iráku nemohou zůstat nepřístupné. Inspektoři musí být podepřeni vojenskou silou, kdekoliv Irák cukne. Je to tvrdé. Ale paradoxně nejtvrdší by měli být ti, kdo nechtějí válku. Jestli totiž selže tento pokus, válka bude neodvratná.
