Od doby, kdy Silvio Berlusconi, požehnání i prokletí italského lidu, poprvé pronikl na politické kolbiště, uběhlo už šestnáct let. Berlusconi byl za tu dobu u moci osm let, přestože - jak říká editor Il Foglio Giuliano Ferrara -, vzhledem k jeho dominantní osobnosti panuje všeobecný dojem, že vládl po celé období. Soumrak Berlusconiho éry se blíží, a přece se jeho slunce nechce sklonit k obzoru.
Příznivci Silvia Berlusconiho se radují poté, co premiér přežil hlasování o nedůvěře. (14. prosince 2010)
Magnátova hvězda zastiňující
Berlusconi, hlava pestré mediální říše (televizní, rozhlasové, tiskové, internetové, filmové, reklamní a knižní), se rozhodl založit politickou stranu v době, kdy byl přesvědčen, že moc by jinak mohli získat postkomunisté. Do roku 2006 se Berlusconi opíral o tři spojence: federalisty Ligy severu, postfašisty vedené Gianfrancem Finim a katolickou Unii středu (UDC) pod vedením Piera Ferdinanda Casiniho.
V roce 1994 bylo Finimu a Casinimu kolem čtyřiceti let a pohlíželo se na ně jako na nastupující hvězdy italské politiky. Vedle Berlusconiho skutečně stoupali, jenže magnátova hvězda je zastínila. Cítili se jako bezmocní menšinoví akcionáři. Casini se od Berlusconiho odvrátil v roce 2008. A nynější hlasování o nedůvěře, které právě proběhlo, dovršilo zase Berlusconiho rozchod s lídrem italské pravice Finim. V obou případech Berlusconi sice zvítězil, ale zaplatil vysokou cenu. Zpočátku měla jeho vláda v parlamentu většinu o víc než sto křesel; teď po Casiniho a Finiho odchodu už drží většinu jen o tři křesla.
Italský premiér Silvio Berlusconi je na billboardech vyobrazen, jak jezdí na modelkách jako na koni
Samotný Berlusconi působí dojmem zajatce svého jediného zbývajícího partnera: Ligy severu, která je na vrcholu své popularity (třebaže její charismatický vůdce Umberto Bossi je vážně nemocen). Není divu, že Liga volá po nových volbách, které by měly proběhnout na jaře, kdežto Berlusconi by rád opět posílil vládní většinu tím, že by vtáhl zpět Casiniho – což je cesta posetá překážkami a riziky.
Vždyť Berlusconiho moc, ač pevná, je pod silným tlakem. Co se mezinárodní scény týče, americké diplomatické depeše, jež nedávno zveřejnil WikiLeaks, zdůrazňují americké pochyby ohledně Itálie, které se neomezují jen na vazby země – podle ministerstva zahraničí USA příliš těsné – na Rusko Vladimíra Putina, Libyi a Írán.
Mistr komerční diplomacie
Co je zřejmě pro anglosaské kulturní paradigma nejpodivnější, to je Berlusconiho troufalost při využívání moci – nejen ve styku s mladými a přitažlivými ženami, ale v prvé řadě a především při prosazování zájmů svých firem oproti zájmům konkurentů. Neskrývaná vládní podpora, jíž se Berlusconiho společnosti Mediaset dostalo oproti Sky Ruperta Murdocha, vyvolala v zahraničí mnohem větší pozdvižení než v Itálii.
Berlusconi svou "komerční diplomacii" pokládá za drtivou zbraň na svou obranu, což může pomoci k vysvětlení, proč ho příliš neznepokojuje, jak se na jeho činy v této oblasti pohlíží na mezinárodním jevišti. Příliš se neznepokojuje ani domácí scénou, neboť protivníci jsou hluboce rozštěpeni, a tedy neschopni nabídnout voličskou alternativu.
Silvio Berlusconi v italském senátu (30. září 2010)
Berlusconiho obavy se spíš soustřeďují na možný trestní výrok Ústavního soudu ve věci obžaloby z korupce a související zákaz působení ve veřejném úřadu. Právě to je důvod, proč by Berlusconi případné nové volby mohl proměnit v referendum o své osobě.
A přidává se ekonomický tlak
Tolik o machinacích v italské politice. Ministr financí Giulio Tremonti je spolehlivým správcem fiskální politiky země, a přesto se vládě zatím nepodařilo oživit hospodářský růst. Naproti tomu už propukly sociální nepokoje. A násilné protesty studentů a radikálních frakcí odborových svazů vyvolávají obavy – stejně jako výhrůžky a násilnosti proti představitelům odborových organizací i sdružení zaměstnavatelů.
Proti Berlusconiho vládě demonstrovaly v ulicích Říma tisíce lidí. (14. prosince 2010)
V roce 2011 by se situace mohla ještě zhoršit, až rostoucí nezaměstnanost srazí spotřebu domácností. Nic dobrého nevěští ani rozšiřující se rozpětí úrokových sazeb u vládních dluhopisů, poněvadž zakrátko vyvolají tlak na další škrty ve výdajích.
Navzdory těmto důvodům k obavám je Itálie zdatnou zemí, která ví, jak si poradit s hospodářskou krizí. Dokáže se ale vypořádat i s kvasící politickou krizí? Odpověď bude patrně stejně paradoxní jako italská politika: dočasně definitivní.
Paolo Messa je šéfredaktorem měsíčníku Formiche. Dříve působil jako mluvčí katolické strany UDC a poradce pro komunikaci úřadu místopředsedy kabinetu ministrů ve třetí vládě Silvia Berlusconiho.
Copyright: Project Syndicate, 2010. Z angličtiny přeložil David Daduč; titulek a mezititulky jsou redakční.
