Otevírá se krajně znepokojivá otázka: Není takové selhání pravidlem, nemohu se stát jeho obětí i já? Vždyť spiknutí Berdychova gangu, Berkových vykradačů konkurzů a lidí okolo sester Mauerových mohlo pokračovat, kdyby je neodhalila náhoda.
Paní Klára Mauerová svazovala a věznila svého syna Ondřeje. Jak dlouho, jak trýznivě a proč, není jisté. Ondřejovu káznici objevilo náhodné spojení frekvencí "chůviček", elektronických souprav pro dohled nad malými dětmi.
Trýznění dítěte vlastními rodiči je jedna z nejžalostnějších věcí na světě. Bohužel však není ojedinělá a policie či soudy nemají skoro žádnou možnost ji objevit.
Případ neexistující Aničky, údajné nevlastní Ondřejovy sestry, je však příběhem na první pohled nepochopitelných chyb lidí, od kterých očekáváme, že chybovat nesmějí.
V případě Berdychova gangu a podvodného soudce Berky nešlo jen o chyby. Ochránci zákona byli sami součástí spiknutí, které obelstilo a znásilnilo systém práva a pořádku.
Chytrý vyhazovač z Discolandu
Berdych zorganizoval bandu zaštítěnou těmi, kdo mu měli jít po krku, nejvyššími důstojníky z Odboru boje s organizovaným zločinem. Dostávali třicet procent z jeho loupeží a vydírání. Oběti tak přepadali lumpové v pravých policejních uniformách s pravými policejními odznaky.
Dobro a zlo si vyměnily místa, právo se převrátilo naruby jako v Kafkově románu. Ústecký soudce Jiří Berka zas nařizoval konkurzy krachujících podniků ne proto, aby zachránil zůstatkovou hodnotu pro jejich věřitele. Se svými komplici se jí zmocnil sám.
Síť, která kryla spolčení lumpů před světlem, byla hustá – její součástí byl i Národní bezpečnostní úřad. Jeho šéf Mareš musel v souvislosti s případem odstoupit. Berka sám byl odhalen jen díky své chtivosti: konkurz na Union banku vyhlásil pouhé dvě hodiny poté, co byla žádost doručena do podatelny. Nebýt této nenasytnosti, řádil by dál.
Člověk se musí ptát po těchto odhaleních: Je ten policista, který mě zastavuje, pravý, nebo falešný? Je soudce, na kterého se obracím, na straně práva, nebo na straně zločinu?
Podobné je to v případě Aničky. Soudkyně přiřkla na základě pohádky Mauerových identitu jakési třináctileté Aničce. Tu podle všeho předstírala dcera jednoho brněnského herce. - více zde
Jiný soudce zas nechal Aničku převézt do Klokánku. Její roli tentokrát sehrála dvaatřicetiletá žena. Ani soud, ani sociální pracovnice si ničeho nevšimly, dokonce mluvily o tom, že dospělá žena v nejlepších letech se chová jako šestileté dítě.
Jiný soudce zas dal k lepšímu, že jeho kolegové udělili nepravé Aničce datum narození, tedy legalizovali její existenci, na základě znaleckých posudků, a že je to běžný postup.
Je-li takový postup běžný, kolik neexistujících lidí mezi námi pobíhá? Kolik dospělých úpí v Klokánku coby méněcenné děti?
Berdych a Berka oklamali systém za pomoci jeho součástí. Mauerovi ukázali, že přechytračit policii a soudce dokáže obyčejná rodina a pár přátel, když vědí, o co jim jde.
Je krajně nepravděpodobné, že liknavost soudních orgánů, která vyrobila "Aničku", je ojedinělá. Je nepravděpodobné, že nekompetence opatrovníků, kteří nepoznají třináctiletou dívenku od dospělé ženy, byla jednorázovou vlčí mlhou. Skandál jménem Anička by měl dodat kuráž všem lidem, kteří se cítí poškozeni rozhodnutím soudů, aby znovu zvedli svou při.
A jejich volání by měla být věnována patřičná pozornost. V zemi, kde soudy vyrábějí lidi, je možné cokoli.
