Je blíž pravdě postoj bavorského premiéra Stoibera, nebo českých politiků?
Oba postoje jsou zaujaté, a tedy nepřesné.
Ten Stoiberův, který znovu vyjádřil na víkendových dnech landsmanšaftu, je však přes silná slova evropštější a modernější.
Vychází totiž z jednoznačného, upřímného a kajícného přiznání německé viny za rozpoutání války, a tedy i za její zvěrstva. Teprve takové pokání dává možnost říci: Němci způsobili válku, ale vyhnání nebylo jejím nutným důsledkem. Benešovy dekrety jsou v rozporu s principy práva.
Český oficiální postoj je mnohem tvrdší a více spočívá v minulosti. Víceméně říká: Vyhnání bylo a je bezprostředním důsledkem německé viny. Za všechno, co se při něm stalo, mohou čeští Němci sami. Kdyby oni nezradili v osmatřicátém republiku, nebyli by vyhnáni.
Slabinou Stoiberova postoje je zjednodušené měření válečných událostí metrem současné evropské humanity. Bezprostřední dopad válečných zvěrstev na chování jednotlivců a národů se už z dnešního hlediska dá sotva pochopit.
Stoiber navíc podceňuje, jak hluboko je ještě patnáct let po revoluci v Česku zakořeněna nedůvěra k německé politice a strach z mocného souseda, a že jeho slova jsou tedy chápána jako výhrůžky.
Slabiny českého postoje jsou však větší. Ignorují právo každého jednotlivce na spravedlivý soud. Ignorují to, že děti nejsou vinny za viny svých rodičů. Tkvějí v temných ideách kolektivní odplaty za kolektivní vinu.
Ostrá slova Edmunda Stoibera jistě nejsou velkým přínosem k česko-německému sblížení. Jeho největší překážkou je však nacionalistický postoj zdejších politiků. Za to už Beneš nemůže a je lhostejné, zda má, či nemá sochu.
