Především svojí rolí v temném období před německou okupací i o dekádu později při převzetí moci komunisty v únoru 1948.
Docent filozofie a doktor práv Beneš byl dlouholetým blízkým spolupracovníkem Tomáše Garrigua Masaryka. Významně se zasloužil o mezinárodní uznání odboje za první světové války a posléze i uznání československého státu. Za války nejprve řídil domácí ilegální organizaci Maffie a poté, co musel emigrovat, se stal jednou z hlavních postav zahraničního odboje.
Od vzniku republiky byl ministrem zahraničí a v letech 1921 až 1922 také krátce ministerským předsedou.
Strůjce čs. zahraniční politiky a její orientace na Francii zastával také vysoké funkce ve Společnosti národů, kterou pomáhal zakládat. Poté, co v prosinci 1935 abdikoval vážně nemocný Masaryk, stal se Beneš jeho nástupcem. Jako prezident neúspěšně usiloval o vyřešení sudetoněmeckého problému a zachování územní integrity státu.
V září 1938 ovšem ustoupil nátlaku Velké Británie a Francie a přijal mnichovský diktát. Poté abdikoval a odjel do zahraničí.
Dekrety i jmenování komunistické vlády
V roce 1940 se Edvard Beneše stal prezidentem v exilu a jako hlava československého odboje mimo jiné dosáhl obnovení Československé republiky, která se i pod jeho vlivem výrazně orientovala na Sovětský svaz.
S Benešovým jménem jsou ovšem spojeny také dodnes diskutované dekrety, které v letech 1940 až 1945 vydával v londýnském exilu i po návratu do vlasti a které se týkaly mimo jiné majetkových záležitostí a odsunu zejména Němců z československého území, potrestání kolaborantů a znárodnění.
Dalším kontroverzním momentem jeho kariéry je situace v únoru 1948. Historici dodnes diskutují o důvodech, které jej vedly k přijetí demise nekomunistických ministrů a jmenování nové vlády nadiktované šéfem komunistů Klementem Gottwaldem. Právě přijetí demise totiž v konečném důsledku vedlo k nastolení komunistické diktatury. Podle dobových svědectví čelil Beneš nevybíravému tlaku ze strany premiéra Gottwalda, který vyhrožoval zatýkáním a vojenským zásahem Sovětského svazu.
Krátce poté, co svým podpisem stvrdil novou vládu, Beneš opustil Pražský hrad. Uchýlil se spolu s manželkou Hanou na své venkovské sídlo do Sezimova Ústí u Tábora. Svou nepřítomností na Hradě chtěl demonstrovat nesouhlas s vývojem ve státě, s abdikací na prezidentský úřad však váhal.
Abdikoval teprve 7. června 1948, po volbách stvrzujících nástup komunistů. V září potom zemřel. Manželka Hana přežila „prezidenta Budovatele“ o více než čtvrtstoletí, zemřela v prosinci 1974.
