Republika zdaleka není jediným státem unie, který má problém. Jen namátkou: Němci byli vyhnáni i z Polska. Maďarsko touží po sjednocení se svou diasporou.
Němci rozpoutali válku a dodnes se třeba jejich firmy vypořádávají s tím, že rozkvět založily na otrocké práci. Je tu Kypr, Řecko s tureckým problémem, Británie s Ulsterem...
Úspěch Evropy začíná i končí s tím, že problémy se řeší jednáním, a nikoliv ultimátem, které ukázal pan Stoiber. Ale jak je to s druhým bodem, s Benešovými dekrety samotnými? Mýlí se Edmund Stoiber i tady? To zdaleka není jednoznačné.
V Česku existují dva ostře polemizující názorové proudy. První, ke kterému se hlásí Václav Klaus a většina vedoucích politiků včetně například Miroslava Grebeníčka, zjednodušeně řečeno, tvrdí - odsun Němců byl důsledkem světové války, kterou sami zavinili.
Byl reakcí na šílenou krutost té doby. Nemůžeme ho hodnotit dnešními měřítky. Pokud zrušíme dekrety, otevřeme cestu k revanši a zpochybníme kořeny české státnosti.
Druhý pohled, ke kterému mají blízko například Václav Havel či Petr Pithart (a sluší se dodat, že i autor tohoto komentáře), říká - válka si vynutila barbarské zákony, ale proč mají být v našem právu ještě dnes?
Z lidského hlediska bylo přinejmenším okradení a vyhnání dětí, které neměly ani morální, ani politickou vinu za své rodiče, nepřípustné. Dějiny nemůžeme zpětně změnit, ale můžeme vyslovit politování, zrušit dekrety a symbolicky (podobně jako Němci totálně nasazené) odškodnit oběti tohoto bezpráví.
Těmto argumentům není ochotna větší část politických elit naslouchat. Proto demonstrativně potvrzuje nedotknutelnost dekretů a svatořečí jejich autora, Beneše. Když se vžijeme do role civilizovaného demokratického politika Stoibera, dojde nám, že taková gesta ho musí urážet stejně jako jeho "do Prahy na just nepojedu" nás.
Benešovy dekrety pořád rozdělují Česko. A dělí Čechy od jinak výborných sousedů, Němců. Zbytečná silácká gesta na obou stranách tuhle hranici, kterou může překonat jen slušnost a dobrá vůle, zdůrazňují.
