Norma má nejen odstranit zkostnatělé pravidlo, podle něhož dítě přejímá automaticky a výlučně příjmení otce, ale jde ještě dál.
Na rozdíl od jiných zemí totiž nenechává na výběru rodičů, jak se budou děti jmenovat, ale nařizuje, že po obou - ať je každému jasné, kdo to natropil.
Až se za nějakých dvacet let zamilují mladí Belgičané s takto dlouhými jmény, kumulace ustane. Nenarodí se Johann Van Lier-Todts-Goossens-Vermeulen, ale jen třeba Van Lier-Vermeulen. Bude na rodičích, která dvě jména vyberou. Nevyberou-li, návrh zákona stanoví, že to mají být ze skládačky každého z rodičů ta první.
Autoři zákon obhajují tím, že když se nechá výběr na rodičích, převládnou konzervativní tlaky rodinných klanů a matka se obvykle nechá zahnat do kouta. Děti si pak po dvou generacích už ani nepamatují, jak se jmenovala jejich prababička z maminčiny strany.
Poukazují také na dobrou zkušenost Španělska, které tento systém praktikuje od roku 1999.
Všude jinde se dává jedno příjmení, přičemž rodiče si mohou vesměs vybrat. Pokud tak neučiní, jmenuje se dítě automaticky po mamince, a to ve Finsku, Dánsku či Švédsku, nebo po tatínkovi, jako je to ve Francii, Británii nebo Nizozemsku.
Děti, porodnice - ilustrační foto |