Všechno začalo v roce 1984, kdy získal slavný (ale pro komunistický režim nepohodlný) spisovatel Jaroslav Seifert Nobelovu cenu.
V té době jej tajná policie už důkladně sledovala. I ty, kteří s ním byli v kontaktu.
Jedním z nich byl Seifertův známý, spisovatel Jaromír Hořec. A právě jeho chrup měl na starosti Zdeněk Broukal.
Hořec, který se o dvojí roli svého zubaře dozvěděl až dlouhé roky po pádu komunismu, se rozhodl dát příslušné materiály redakci k dispozici.
„On mne brával z ordinace k s obě do takové kanceláře, někdy jsme si sedli do křesel a povídali si,“ popisuje Hořec. „Měl jsem k němu důvěru, nosil jsem mu zakázané časopisy jako Svědectví, Listy. On mne vždycky trochu podrápal na zubech a řekl, abych přišel znovu za tři dny. Asi aby měl čas ze mne tahat rozumy,“ popisuje Hořec.
Vynucená spolupráce?
Broukal tvrdí, že byl ke spolupráci donucen. „Myslíte, že bych se k tomu hlásil dobrovolně? Hrozby ze strany StB ohrožovaly rodinu i mne pracovně,“ říká. Ale jak ho StB vydírala, nechtěl upřesnit. Broukal byl zřejmě pro StB zajímavý, léčil například někdejšího ministra zahraničí Jiřího Hájka nebo manželku politika Františka Kriegla.
Oba muži patřili ke kritikům sovětské okupace v roce 1968. Důležitý byl i Hořec, který mohl mít informace o Seifertovi.
Jak moc Broukal spolupracoval a co všechno prozradil, však není jasné. Jeho spis byl v prosinci 1989 skartován. S krycím jménem Táborský je však Zdeněk Broukal uveden v seznamu StB na stránkách ministerstva vnitra. Sám Broukal je přesvědčen, že nikomu neublížil.
„Mnoha věcem a mnoha lidem, a zejména doktoru Hořcovi, jsem v ledasčems pomohl, aniž by to věděli,“ říká. Ale Hořec se na to dívá jinak. „Každý lékař se zavazuje přísahou, že bude dbát o pacienta. Ale on toho zneužil, zval si mne na zákroky a současně pracoval pro StB,“ říká. A dodává: „Byl takový mírný, klidný, vlídný.“
„Napíchnutý“ Seifert
V archivu v Pardubicích Hořec našel deset až patnáct stránek různých udání. „Někdy tam bylo jen konstatování, že jsem byl u Seiferta a o čem jsme hovořili,“ říká Hořec. Vlastně zjistil, že tak nevědomky informoval tajnou policii. Naštěstí ví, že nic podstatného o Seifertovi neřekl. „Seiferta měli napíchnutého přese mne. Bylo to kvůli Nobelově ceně,“ říká Hořec.
Cenu dostal Seifert v roce 1984, což byla obrovská událost, jenže pro vládce komunistického Československa ne zrovna příjemná. Seifert byl na pomyslné černé listině režimu. StB se na něj zaměřila a chtěla ho mít pod kontrolou.
„Myslím, že z celkového pohledu nebyl Broukal významným agentem,“ říká Jiří Gruntorád, který získal některé informace o činnosti StB kolem Seiferta. Tajná policie však o významném spisovateli chtěla vědět všechno - zřejmě proto se hodil i zubař.
„Z mého pohledu už samotný fakt, že jde o zubaře, je absurdní. Když se někdo vrtá v zubech, ten dotyčný toho moc nenamluví. A po zákroku mu není moc do řeči,“ říká Gruntorád.
Navíc jako někdejší člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS upozorňuje, že v hlášení tajné policie, které Hořec našel v archivu, je nepřesnost. „VONS neuveřejňoval materiál ktvorbě Seiferta, je to samozřejmě hloupost,“ říká Gruntorád.
„Je otázka, jestli to ten dotyčný opakoval, či jen něco řekl, aby vyhověl StB,“ dodává. Upozornil, že Seifert byl sledován už od padesátých let, a to důkladně. Policisté mu dokonce bez souhlasu soudu kontrolovali jeho bankovní účet. A získali i lidi z jeho bezprostředního okolí. Dění tajné policie kolem Seiferta však není ještě zcela zmapováno.
Sledovaný Hořec
Pro Hořce začaly potíže po okupaci, kdy byl vyhozen z žurnalistické fakulty, v roce 1969. Básník, spisovatel, novinář a někdejší zakladatel vydavatelství Mladá fronta vydával od sedmdesátých let zakázanou literaturu, samizdat Česká expedice. Na začátku osmdesátých let se na něj tajná policie ještě důkladněji zaměřila. Zažil domovní prohlídku a pak strávil půl roku v kriminále. Nabídku na spolupráci s StB odmítl.
O tom, kdo na něj donášel, až do pádu komunismu nevěděl. A dokonce ani dlouho po něm. Zjistil to až před rokem při návštěvě archivu StB v Pardubicích. Byl v šoku. Zjistil i to, že Broukal měl podle pokynů StB šířit pomluvy o tom, že je to naopak Hořec, kdo spolupracuje s StB.
Broukal: Nesu následky
Pracovník Výzkumného ústavu stomatologického Zdeněk Broukal však připomíná, že následky za své selhání už pocítil. V devadesátých letech byl ředitelem ústavu, ale post musel opustit.
„Já jako občan, který nemá občanskou bezúhonnost, jsem byl zbaven funkce, můžu pracovat v ústavu, nezastávám žádné funkce, a tím je celá věc vyřešena,“ říká. „Spadl jsem mezi ty, kteří za to nesou následky, nemíním se tomu bránit.“
Pamětní deska Jaroslava Seiferta na rodném domě na pražském Žižkově.
