Jenže americký prezident zajásal a hned spěchal před novináře, aby vyjádřil udělujícímu norskému výboru svůj vděk. Ceně za mír se nejen nebránil, ale dokonce ani ničím nedal najevo, že by mu to mohlo celé být trochu třeba i trapné.
Nobelova cena za mír, ať se nám to líbí nebo ne, je to nejprestižnější ocenění, jaké lze dostat. Tak tomu je už dlouho a nezdá se, že by ani hodně kontroverzních laureátů v posledních letech na tom mohlo něco změnit, i když existuje spousta jiných cen. Kdo má "Nobelovku" za mír, ten může být rád, protože to znamená nejvíc.
Jsou lidé, jimž ten slavný metál právem patří. Lze je rozdělit zhruba do dvou skupin. Ti první bojovali za spravedlnost a lepší svět a často při tom trpěli a riskovali životy nejen svoje, nýbrž i svých blízkých. To jsou lidé jako guatemalská indiánka Rigoberta Menchú, íránská opoziční vůdkyně Širín Ebadiová nebo i matka Tereza, anděl chudých a nemocných.
A pak tu jsou politici a mecenáši, u nichž též neexistuje velká pochybnost. Třeba bangladéšský milionář a dobrodinec Muhammad Júnus, jenž rozdává malé úvěry lidem, aby mohli zahájit vlastní byznys a vybřednout z chudoby. Nebo egyptský prezident Anwar al-Sadat. Byl to tento v zásadě dost odporný diktátor, který se rozhodl, že dosáhne trvalého míru s Izraelem.
Odjel do jím nenáviděné země, promluvil tam v parlamentu – a překvapil celý svět svou odvahou a odhodláním. Od té doby udržuje židovský stát s Egyptem dost přátelské sousedské vztahy. Sadat při tom riskoval, mnozí Arabové ho za to dodnes nenávidí. Ale udělal to.
Udělat něco, co si zaslouží obdiv, něco, u čeho si sami nejsme jisti, jestli bychom toho byli také schopni – to je to klíčové na debatě o laureátech. Třeba to nakonec znamená dělat i něco, s čím nemusíme nutně všichni souhlasit. Například u tažení Ala Gora za změny v přístupu lidí ke změnám klimatu si kdekdo ťuká na čelo. Ale za Gorem něco je, houževnatost, osvěta, je tam za ním prostě něco hmatatelného.
Za Obamou není nic. Jen řeči. Ano, řeči přednesené brilantně, vyvolávající v mnohých lidech pozitivní vibrace i přesto, že mají pachuť politického marketingu. Obama vystoupil na politické výsluní jako nositel naděje v lepší svět. Jenže od chvíle, kdy převzal prezidentskou funkci, uplynulo už devět měsíců a jeho slova stále zůstávají... Jak to nazvat? Prostě jen slovy.
A nejen to. Zdají se den ze dne víc dutá. Co se mu podařilo z toho, co sliboval? Jakou z těch nadějí dokázal naplnit obsahem? Jaké hnutí uvedl do chodu? Odzbrojil snad už tento svět? To jest, zmizely snad už jaderné zbraně? Děje se aspoň něco, co by tomu začalo nasvědčovat? A dále: vymítil z Washingtonu korupci? Prosadil v USA zdravotní pojištění pro všechny? Ukončil války? Usmířil Blízký východ? Změnil tento svět? Probůh, daří se mu z toho vůbec něco?
Možná tento novodobý baron Prášil včera propásl šanci, aby něco hmatatelného udělal a přestal tím Prášilem být. Něco, na co by se jen tak nezapomnělo a vešlo by to do dějin jako ukázka toho, že je i přes svou líbivost schopný pokory. A že dokonce umí dát facku. Konkrétně udělujícímu výboru Nobelových cen. Prostě že umí potvrdit to, co je tak zjevné – tedy že si v Norsku z celého světa udělali svou volbou legraci.
Tím by bylo, kdyby řekl, že si cenu prostě nezaslouží. Ale Obama selhal. Neudělal to.
