Baltští tygři: prosperita je měla přiřadit k Západu. Nepřihraje je teď chudoba zase Rusku?

Ještě nedávno je kdekdo obdivoval: k prosperitě kráčeli rychle a přímo. Baltští tygři. Jezdili se k nim učit. Nikdo v Evropě nebohatl tak moc jako oni. Teď nikdo nezchudl tolik jako oni. Co bylo špatně? A ještě něco: mysleli si, že nově získaná prosperita je připoutá k Evropě. Krize je však od ní odřezává. Nevrací je zase k Rusku?

Lednové protesty v lotyšské Rize. | foto: Reuters

Bylo to jako sen: lidé měli najednou dost peněz, takže si stavěli domečky, kupovali byty v novostavbách a v garážích pod nimi zaparkovali nablýskané bavoráky. Teď je ze snu noční můra: lidé už nemají peníze, takže mají potíže se zaplacením účtu za elektřinu, o hypotékách nemluvě. Bavoráky spí v garážích, protože není na benzin.

Pobaltí je zasaženo ekonomickou krizí nejvíce z celé Evropské unie. Trochu bez povšimnutí, protože Evropa tomuhle koutu nevěnovala nikdy moc pozornosti. Všichni šíleli kvůli Islandu, ale tihle východní seveřané na tom jsou mnohem hůř: ekonomika Litvy se ve druhém čtvrtletí propadla o 22,4 procenta, Lotyšska skoro o 20 procent a Estonsko včera oznámilo, že pokles je "jen" 16,6 procenta. Ale průmyslová výroba tam spadla o 30 procent. V Lotyšsku se zase propadl prodej nových aut o 80 procent.

Baltští tygři se zhroutili uprostřed skoku. Lotyšsko dokonce de facto přiznalo státní bankrot a požádalo o půjčku.

Děsivý propad

Pobaltí je zasaženo nejvíce z celé EU: ekonomika Litvy se ve druhém čtvrtletí propadla o 22,4 procenta, Lotyšska bez pár desetin o 20 procent a Estonska, jak včera oznámilo, "jen" o 16,6 procenta. Ale průmyslová výroba tam klesla o 30 procent a v Lotyšsku poklesl prodej nových aut o 80 procent. Proběhly už velké protestní demonstrace.

Opuštěné butiky uprostřed nedávno ještě módní ulice Krishjana Barona, zavřené bary, prázdné restaurace a všude nápisy K pronájmu nebo Na prodej, tak popisuje situaci v Rize agentura AFP. Tohle město nepoznávám: před dvěma roky jsem tady našel dvě prodejny vozů Jaguar jen asi kilometr od sebe a teď čtu ve Financial Times, že poblíž módního Café Osiriss, kam jsem párkrát zašel, se řadí muži na oběd zdarma, který rozdávají harekrišnovci.

Pobaltí už začíná mít představu, jak vypadala velká krize ve 30. letech v Americe. Tak nízko padlo.

Místa mizí, platy se snižují a vláda šetří. Lotyšům se propadla průměrná mzda na úroveň, která se nebezpečně blíží částce, jež ještě nedávno byla minimální mzdou. Protože vláda musí ušetřit čtyřicet procent rozpočtu, důchodcům ustřihla desetinu penze - a pokud pracují, přijdou o sedmdesát procent. Státní zaměstnanci přinesou domů o pětinu méně, některé nemocnice a školy budou zřejmě zavírat. A policisté berou o třicet procent méně než před časem. Nevypadá to rozumně, když vezmete v potaz, že za pár týdnů přijde od severu zase dlouhá zima a lidé nebudou mít peníze na topení. Možná jim dojde trpělivost, přestože zatím nesou nový úděl s klidem.

Budoucnost si však představovali růžověji.

Jak létali pečení holubi

Plavovlasá a očividně bezstarostná rodina zajede autem k okénku, ale místo toho, aby si koupila hamburgry, si objednává bankovní půjčky na zaplacení svých snů. Na závěr vysloví poslední položku: "A samozřejmě si ještě vezmeme peníze na dovolenou v Egyptě!" Opatřit si peníze bylo tak snadné. Skoro jako v téhle reklamě, která se stala v Pobaltí legendou. Člověku je přímo nutili.

Skandinávské banky cpaly do Litvy, Lotyšska a Estonska prostřednictvím svých tamních poboček miliardy eur, které udělaly z těchto zemí "baltské tygry". Průměrný plat v Lotyšsku vzrostl od roku 2000 o 86 procent, v Estonsku o tři čtvrtiny a v Litvě o 60 procent. Do toho přišel rok 2004 a s ním členství v NATO a Evropské unii. Nové sebevědomí získávali obyvatelé Pobaltí i jinak: byl jsem u toho, když estonský premiér ukazoval, jak řídí vládu po internetu. Do Estonska jezdili zájemci, aby tam studovali rovnou daň, zjednodušená daňová přiznání po internetu a vůbec systém elektronické byrokracie. Zrovna tady vymysleli Skype. Vypadalo to jako nový svět.

Tučná léta

Jen vzpomínka na blahobyt: průměrný plat v Lotyšsku vzrostl od roku 2000 o 86 procent, v Estonsku o tři čtvrtiny a v Litvě o 60 procent. Teď lidé nemají na splácení nových bytů, v garážích stojí jejich nová auta, protože není na benzin.

Metr čtvereční ve Vilniusu, Rize nebo Tallinnu byl najednou dražší než v Kodani. Nejdynamičtější část Evropy... Spousta lidí si myslela, že tahle raketa se nikdy nezastaví, že stačí jen, jak to hezky řekl jeden lotyšský politik s přezdívkou Superman, "držet plyn pořád u podlahy" a za pár let doženou své bohaté skandinávské sousedy. Téhle iluzi se dalo podlehnout snadno: když jsem byl naposledy v Tallinnu, který jsem viděl poprvé v roce 1991, najednou jsem měl pocit, že už je to severní Německo. Blahobytné, hezké, upravené, pomalé, sebevědomé.

Ale pod povrchem se základy pobaltského zázraku už dávno bortily. Ekonomika založená na půjčkách zvenčí, a tudíž ochotě cizinců půjčovat, dostala smrtící úder, jakmile se na obzoru objevila finanční krize a bankéři si ochotu rozmysleli. Najednou nebylo co přikládat pod kotel a plamen zhasl.

Vadné geny zakódované v růstu byly však patrné s předstihem. Protože země byla zaplavena penězi, kazila se. Znalec Pobaltí Edward Lucas popsal v časopise Foreign Policy, jak se v roce 2007 konala v Tallinnu reprezentativní bezpečnostní konference - delegáti ubytovaní v hotelu Radisson v neděli zjistili, že není snídaně. Rozpačitý ředitel jim vysvětlil, že v neděli ráno se nikomu nechce pracovat. Podívejte se teď, k čemu taková chybějící snídaně může vést.

Odříznuti od světa

Kdybyste dnes přišli na letiště v Tallinnu nebo Rize, zjistili byste pravděpodobně, že tam stojí méně strojů než dříve. Estonské "národní" aerolinky Estonian Air výrazně omezily své evropské trasy. Litevské FlyAl zbankrotovaly, takže počet evropských měst, do nichž můžete letět z Vilniusu, se scvrkl na polovinu.

Pobaltí najednou jako by začínalo být odříznuté od světa.

Na tom vlastně není nic nového, protože takhle na tom bylo většinu dvacátého století. Desítky let bylo součástí ruského a sovětského impéria a svět to nijak nezajímalo.

Rusko za dveřmi

Vztahy s Ruskem, jež Pobaltí ovládalo většinu 20. století, symbolicky vystihují dvě věci: zatímco soše rudoarmějce, který byl před dvěma lety přestěhován z centra Tallinnu na předměstí, říkají estonští Rusové "Aljoša osvoboditel", Estonci ji nazývají "Neznámý znásilňovač".

Posledních dvacet let je přeneslo z postsovětského světa na Západ, takže mělo jiný osud než Moldavsko nebo Ukrajina. Nezpůsobí však krize, že se do Pobaltí vrátí Rusko a jeho zájmy?

Pobaltí žije v podobné obavě jako třeba Česko: Ano, jsme v NATO, ale strčilo by kvůli nám opravdu ruce do ohně? V případě Pobaltí je tahle otázka naléhavější, protože tenhle kus světa s Ruskem přímo sousedí a navíc ekonomická krize víceméně souvisí se vzestupem sebevědomí Ruska. K tomu si připočtěte, že Evropa i Amerika mají starosti samy se sebou, a zjistíte, že být obyvatelem Pobaltí, kde žijí početné ruské komunity, není teď zrovna důvodem k bezstarostnému snění. Alespoň mnozí Litevci, Lotyši a Estonci mají ten dojem.

Pobaltí bylo vždy vmáčknuto mezi Německo a Rusko. Teď se obává "schröderizace" německé politiky - jinými slovy, že Němci půjdou Rusům na ruku. Kdo bude hájit jejich zájmy, až se velké sousední mocnosti zase dohodnou přes jejich hlavy?

Možná je to paranoidní vidění světa. Ale Pobaltí má své zkušenosti a navíc není v dostatečné formě, aby se mohlo účinně bránit. Kombinace nacionalističtějšího Ruska a ekonomicky slabých kolen je pro ně znepokojující.

"Potřebovali bychom ještě aspoň deset let," řekla Lucasovi ve Foreign Policy jeho pobaltská známá. Trochu to připomíná výrok Masaryka o padesáti letech, jež by potřebovala první republika, ale dějiny jí je nenadělily.