Coby praktický lékař sloužím na záchrance v sousedním Bavorsku a předloňskou chřipku mám v živé paměti.
Byl to na poměry poklidného bavorského průměru malý horor. A to se jednalo jen o "normální" chřipku.
Co chvíli bylo nutno poslat horečkou zpoceného jedince s (víceméně nejasnou) diagnózou "chřipka" do nemocnice, poněvadž v terénu občas nebylo možno odhadnout, jak postižený přečká následující noc. V záplavě chřipkových pacientů bylo třeba nepřehlédnout jednoznačně léčitelné stavy jako masivní angína apod. Takové tři "chřipkové pohotovostní čtyřiadvacítky v kuse", jak jsem je několikrát zažil, mohou být i pro jinak zdravého sloužícího lékaře k nepřežití. Kolegu, který z těchto důvodů zkolaboval, jsem už také viděl.
Nemocniční doktoři na příslušných odděleních do telefonů jen sípali.
A to šlo pouze o vystupňovanou častost běžné chřipky v zemi, která je známá svou výbornou organizací a materiálním dostatkem.
Koho vybrat na očkování
Kdo by měl být na začátku šíření agresivního viru očkováním nebo jinými dostupnými prostředky chráněn? Klíčovým slovem se může stát kromě (ne)ovlivnitelnosti viru dostupnost oněch prostředků. Pokud by jich mělo být s odhadovaným začátkem epidemie poměrně dost, pak je pořadí pro jejich nasazení celkem jasné. Měli by je dostat ti nejslabší, tj. děti a starci. Z těch odolnějších a mladších by to měli být zdravotníci.
Tím myslím všechny lidi ve zdravotnictví včetně laborantů a řidičů sanitek.
Nejen ty v první linii. K čemu by byli obvoďáci, kdyby měli v zádech nemocnice s polomrtvým personálem? Z těch dalších "mladších profesních skupin" by se měli chránit nejspíš policisté. Bez udržení pořádku by se mohlo zhroutit i proočkované zdravotnictví. Takto popsaný stav by odpovídal situaci při dostatku léčebných prostředků při přijatelně fungujícím chodu institucí.
Co je v krizovém plánu?
Nicméně náš život neurčuje ta střední, ale povětšinou ta krajní alternativa.
A tou by byl těžko ovlivnitelný, agresivní, rychle se šířící chřipkový virus za současného (třeba i relativního) nedostatku léčebných prostředků.
Šlo by o katastrofu.
Pro takové situace by měl existovat a snad existuje promyšlený katastrofický scénář. Za takových mezních situací se dává přednost těm jedincům, kteří mají předně šanci přežít a také se starat o ty, kteří řízením osudu chorobě (ještě) nepodlehli, ale o sebe se vzhledem k věku postarat sami nemohou. Tak či onak by došlo na to, čeho se asi všichni podvědomě bojíme a co si zatím ani představit neumíme, totiž na nějakou formu "výběru" těch, kteří léky dostanou. Šlo by mj. o to, jak profesionálně a citlivě by byl takový výběr – v rámci krizového plánu – řízen.
Mohli bychom se jen modlit, aby autoři krizového plánu byli lepšími "profíky" než několik posledních ministrů zdravotnictví.
O konfliktní a smutné situace by pravděpodobně nebyla nouze. Ale takové už katastrofy jsou.
