Je stejně starý jako většina anarchistů, jen stojí na opačné straně. Na jeho štítu přistává první plivanec. "Jak se ti bude dneska večer spát? Proč tady strašíš v policejním mundúru?" křičí na něj asi tak z dvaceti centimetrů holohlavý demonstrant. "A co ti řekne tvoje máma, až přijdeš domů? Že pěkně zabíjíte děti?" křičí tak, až mu na spáncích nabíhají žíly.
Giorgis sebou sice trhne, ale mlčí a hledí rozzuřenému demonstrantovi nad hlavu. Ještě než demonstrace vypukla, stál Giorgis opřený o svůj štít a kouřil v boční uličce vedle parlamentu.
"Cítím to jako křivdu, když na mě takhle lidi řvou, když mi nadávají. Navíc spousta nás je zraněných, třeba já jsem dostal kamenem do ruky. Ostatní jsou popálení od zápalných lahví, mají zlomenou ruku nebo i nohu. Moje máma mi neustále volá, jestli jsem v pořádku. Má o mě strach," říká.
Nenechat se vyprovokovat
Několik dalších hodin prostojí doslova tváří v tvář demonstrantům. Nemůže si sednout jako ti, co o kus dál hrají na kytaru, ani si zajít pro kafe jako hlouček postarších chlapíků. Jeden z demonstrantů si kleká přímo před Giorgisova kolegu, vypadá jako Ježíš Kristus.
Ruce položí na policistův průhledný štít a snaží se mu hledět do očí. Zůstává nehnutě klečet, ručičky na policistových hodinkách jako by se zpomalily. Nesmí se ale ani pohnout.
"Nemůžeme se nechat vyprovokovat, slzného plynu už moc nemáme," vysvětloval mi před demonstrací Giorgis. Však také už minulý týden řecká policie požádala o novou dodávku Německo, Francii a Izrael.
"Můžeme jej použít jen v případě obzvlášť brutálního útoku a vždycky jen na rozkaz," říkal. Policisté vědí, že bez štiplavé chemikálie by měli bitvu buď prohranou, nebo by v Aténách mohlo dojít i na střelbu. Víkendové demonstrace proto balancovaly na hranici střetu, v masivní nepokoje však nepřerostly.
"Je to nespravedlivé, že jsou lidé na straně anarchistů. Ať si chodí lidé demonstrovat za lepší společnost, ale ať přitom neničí obchody, nesnaží se nás upálit," běží prý Giorgisovi hlavou ve chvílích, kdy stojí proti nim. Jenže pravdou je, že policisté při nepokojích nikdy nechrání výlohy bank, nezasahují, když zakuklený anarchista sprejem na nově natřenou zeď napíše: "Pamatuj na 6. prosinec" ( den, kdy policisté zastřelili patnáctiletého Alexise).
"Můžeme dělat jen to, k čemu dostaneme rozkaz," stěžoval si Giorgis ještě v postranní uličce. Teď však stojí zpříma, jako by chtěl za některého ze zákonodárců v kravatě položit život. Přestože do parlamentu doléhá skandování "podpálíme parlament", poslanci jsou přesvědčeni, že země je bezpečná.
Zabijte mě, prosím
V ještě horší situaci než policisté jsou fotografové. Policisté je podezřívají, že zveřejňují jen obrázky policejního násilí, a anarchisté jsou přesvědčeni, že své záznamy a nahrávky dávají policistům, aby je snímky usvědčily. Když fotografové pracují na straně, kde jsou demonstranti, riskují rozbitou kameru, když natáčejí za policejním kordonem, je velká pravděpodobnost, že na ně spadne kámen nebo Molotovův koktejl.
Nemají totiž tak dobré chrániče jako policisté. Jeden řecký novinář včera ukazoval ostatním reportérům obrázek anarchisty, který jeho kolegovi zlámal ruku a nohu. Aby věděl, ke komu se nepřibližovat. A tak si včera fotografové a kameramani demonstrativně nalepili na hruď nálepku s nápisem Please, kill me! (Zabijte mě, prosím).
Proč se nestarali o drogy?
Giorgiovi to jako dobrý vtip nepřipadá. Stojí nehnutě a kouká se skrz fotografy i demonstranty a odpočítává každou minutu. "Bojovali jsme ve čtvrti Exarchia s anarchisty už léta. Ale o tom, že někdy zranili policistu, se nikdy nepsalo," řekl mi předtím.
Maria Demokratia (jméno jí dal otec, levičák, který tvrdě pykal za vojenské diktatury) však ve čtvrti bydlí, ale nikdy o podobném incidentu neslyšela. "No dobrá, možná po policistech občas nějaký anarchista něco hodil. To ale není hlavní problém této části Atén. Za bílého dne tu chodí dealeři a nabízejí drogy. I malé děti vědí, kde je dostanou. A policie to neví? Proč se raději nestarala o to, jak lidi ochránit před dealery a pasáky, kterých je tu plno?" ptá se.
Po pětihodinové demonstraci se protestující pomalu rozcházejí. A odejít může i Giorgis. Ale ne domů. Polovojenské jednotky totiž pracují v těchto dnech v Aténách 12 až 15 hodin denně. A mladí anarchisté budou zas celou noc s tyčemi v ruce pochodovat městem. Policisté budou mlčky přihlížet zpoza rohu. Dokud nedorazí nová zásilka slzného plynu.
