Tak už to na světě chodí, že o našem každodenním životě rozhodují lidé a instituce, které nemilujeme, které nechceme. Prostě tady jsou a přes to nejede vlak, jak říká lid. V případě Senátu do toho však můžeme aspoň trochu mluvit.
Opozice se uchyluje k básnickým obratům a možný výsledek druhého kola senátních voleb označuje za hrozbu modré záplavy, modré tsunami, nebo dokonce nebezpečí modré totality.
Psychologicky to lze pochopit. Kandidáti ODS postoupili v šestadvaceti z dvaceti sedmi obvodů, přičemž i tomu jednomu neúspěšnému unikl postup těsně. Dvacet "modrých" jde do boje zprvního místa. Dosavadní zkušenosti ukazují, že senátní volby se vdruhém kole poněkud podobají Velké ceně Monaka formule 1. Špatně se tu "předjíždí". Kdo je na startu první, bude ve výhodě.
A v tomto klání jde o hodně, nejen o osobní blaho politiků v nejlepších letech.
1. Pokud ODS získá čtrnáct křesel, bude mít v Senátu většinu. To straně umožní vracet do Sněmovny všechny zákony. Důsledky pro příští vládu jsou nasnadě - především pokud by to byla taková vláda, která vznikla k nelibosti občanských demokratů.
Sněmovna sice může Senát přehlasovat, ale jak se zatím zdá, ani pro levici vedenou Paroubkem by to nebylo zrovna snadné. Expremiér už nemůže počítat ani se svou sněmovní stovkou. Senát ovládaný ODS by mohl případnou levicovou či takzvanou levostředovou vládu neustále stavět do situace, že bez blahosklonnosti pravice "by si (levicoví) pánové ani ruce neumyli".
2. Hodně modrých v Senátu ovlivní výrazně i příští volbu prezidenta. Václav Klaus rozhodně nevypadá, že by ho funkce hlavy státu nudila, zjevně si ji užívá plnými doušky, a pokud se nestane něco mimořádného, bude hledat cestu, jak na Hradě v roce 2008 zůstat. Kdosažení tohoto cíle by úplně stačilo, aby ODS a lidovci měli dohromady 141 hlasů a na kandidátovi se shodli.
3. Mohlo by se také stát, že se ODS a ČSSD podaří získat ústavní většinu. Jakkoli to dnes vypadá na bratrovražedný boj mezi nimi, jde přece jen odva velké hráče a pokušení vyčistit si hrací pole od trpaslíků, pokládaných často za nevypočitatelné, potměšilé a zrádné elementy, může být velké.
Co si s tím má počít volič?
Ad 1: Pokud bude Senát výrazně modrý, tak především z toho důvodu, že to tak voliči určí. Kdyby chtěli zelený, rudý, oranžový nebo jakkoli jinak namíchaný, byl by takový. Můžeme namítnout, že občané mají málo informací o důsledcích svých volebních činů, ale kdybychom tento argument dovedli do důsledků, museli bychom demokracii rovnou zrušit. A Senát nevládne, on jen může vládnutí komplikovat, což mu těžko vyčítat, to má v popisu role.
Ad 2: Totéž platí o volbě příštího prezidenta. Nemáme přímou volbu anakonec bude zvolen takový kandidát, který získá většinu v parlamentu. Kdyby to nebyla modročerná většina, byla by to zase nějaká jiná. Menšina si vždycky bude připadat - no prostě jako menšina. Nebude se cítit dobře.
Ad 3: Pokud někde hrozí nebezpečí, je jím nejspíše případný pokus modrých a oranžových šlápnout na krk trpaslíkům změnou volebního zákona. Nebudou-li zaslepeni touhou eliminovat soupeře, snad si vzpomenou, že v demokracii se takové kejkle nevyplácejí. Snažit se změnit pravidla, aby byla příště výhodná "pro nás", je ošemetné. Tak už jednou ODS a ČSSD měnily volební zákon a dnes nesou důsledky. Bezmocní jsou nejen malí, ale i velcí.
V naší zemi bylo zatím spíše problémem, že vítězové mají moci příliš málo, a tak si pořádně nezavládnou. Výsledkem je politika bezzubá, ustrašená, plná kompromisů, nikoli vládnutí, ale držení se křesel. Ať už konečně jednou někdo jasně vyhraje.
